O plzeňském letním sraze se vědělo hodně dopředu. Proto asi nebude žádným překvapením, že ve chvíli, kdy se to ukázalo na srazy.hocz.org, tak jsme hned s Benýtou věděly, že pojedeme. Také jsme si to hned napsaly do diářů, pro jistotu, protože nikdy nevíte, co Vám zaměstná hlavu natolik, že zapomenete. (Ne, že by šlo zapomenout v dnešní facebookové době, ale všichni chápeme pointu.) Hned na začátku bych ráda přiznala, že jsem na jednu stranu čekala větší účastnost – přece jen se o tom vědělo hodně dopředu, byl vícedenní a ještě o prázdniny. Ale když se zpětně ohlédnu, asi to bylo lepší. Minimálně já si to v tolika lidech užila mnohem víc, než třeba předvánočák s dvojnásobkem.

Moje cestování začalo už ráno. Musela jsem si přivstat a nezaspat při tom, protože jsem se musela cestou na busák stavit ještě pro zmijozelské brýle a pak překvapit svou kladenskou společnici brzkým příchodem, abych trochu stoupla v jejích očích. Všechno to vyšlo! Cesta z Kladna do Berouna byla ale až nečekaně nudná. Dlouho jsem se takto nenudila. Není proto divu, že mě zastávka „Chyňava“ zaujala a ihned se mi v hlavě narýsoval náčrt nějakého zajímavého CP. Schválně si hlídejte chaty, možná to někdy dotáhnu do konce.
V Berouně se karta obrátila. Po pěkné procházce z autobusového nádraží na vlakové jsme si zahrály na japonské turisty a zpoždění vlaku jsme si zkracovaly trapnými výstupy před zraky lidí (například focení s králičíma ušima na hlavě, či snad můj pěvecký výstup i s tancem). Ve vlaku jsme se srazily s velkým Nicolsburgem, který v Praze nabral harém v podobě Susanne, Charly a Hedviky. Mohlo se jet směr město piva! (s srazu, ehm)
V Plzni už na nás čekala naše skvělá organizátorka Drůsa a chvíli po nás dorazil i ex-primus Zmijozelu, pan Laurie. Po počátečních problémech s automatem na lístky jsme se přece jen dostali na klubovnu, kde jsme si vyložili svá zavazadla, postavili stan (ehm...) a pak se radostně pustili na procházku po Plzni. Je samozřejmostí, že jsme si na tu jednu vychlazenou Plzeň došli, ale to pro Vás není ani tak důležité.

O tři hodiny dorazil zbytek a sraz mohl začít. Pokud bych ho měla shrnout a zároveň na nic nezapomenout, strávila bych nad tím další hodiny a stejně bych půlku zapomněla. Proč? Protože to byly čtyři dny nabité sportem, legrací, hláškami, deskovými hrami, bojovkou, nočními rozhovory, spouštěním zkoušek, řešením zkoušek, minimem spánku, pochybnými momenty, PARTIČKOU (pan Laurie je skvělý herec, ale pšt), Plzní a především hoczáckou přátelskou pohodou. Troufám si říct, že kromě mých „komornějších“ Severáků, to byl sraz s nejpříjemnější atmosférou. Hned bych se vrátila a ty čtyři dny si dala ještě jednou. A pak třeba znovu! Užila jsem si to se vším všudy a doufám, že až se nám Drůsa někdy vrátí ze země Harryho Pottera, že se to bude opakovat. Protože to je potřeba!

Sraz mě, mimo jiné, naplnil pozitivní energií a tak své „chci odejít z Hocz“ opět odkládám na neurčito. A co víc, už teď se těším na další hoczáckou akci – takže asi pravděpodobně na Hájenku. Doufám, že jsem Vás všechny navnadila a všichni přijedete. Protože kdo nesrazuje s námi, srazuje proti nám!

Vaše Lůca alias Mrs. Nicolsburg

(P.S. Uznávám, že jsem to odflákla - ale lepší než nic!)