Do Prahy jsem jela s rozpolcenými pocity, protože to byl historicky první sraz, na kterém nebyl Alessandro, pan Laurie a ani Jennifer. Popravdě jsem z toho měla trochu strach, protože tito dva pánové utvářejí srazy takové, jaké znám a jaké je mám ráda. Nakonec mi nezúčastnění Nicolsburgovi a Lucas nepřišli tak nepostradatelní, jak jsem si myslela. Ovšem nepředbíhejme!

Na vlak, který mě měl dovést do krásné Prahy jsem vyrazila s půlhodinovým předstihem, přestože ho mám poměrné blízko domu. Naštěstí. Brzo jsem té časové rezervy využila, neboť jsem se vracela pro puzzle s dvěma tisíci dílky pro Arlette. Organizátorku jsem vyzvedla doma a společně jsme se zhruba o půl dvanácté vydali na Vltavskou a odtud metrem na Hlavní nádraží, kde byl co? Kde byl sraz.

Arlette byla lehce znervóznělá, že není jako organizátor na místě první, neboť Rodrick, Emma, Tess a Anne dojeli už okolo desáté. Hoczáků postupně přibývalo a okolo hodin s odjezdy nebylo k hnutí. Přibližně po čtvrt na jednu jsme se hromadně vydali na tramvaj a ve skupince třiceti lidí přesunuli na ochozy nad Křižíkovou fontánou, kde se měl hrát LARP. Nelarpující skupinku ani nic nesežralo, protože se s námi setkala později v čajovně.

LARP;
Několik studentů se náhodně seskupilo v horních patrech hradu, někteří čekali na kurz štrikování, jiné sem navedli spolužáci, no a ti ostatní? Hradní poschodí jsou přece nevyzpytatelná. Náhle k nim promluvil obraz dámy s vějířem a stěžoval si na nově objevené dveře, které tam po čtyři sta let nebyly. Zvědavý student je i přes varování ostatních otevřel, zazářila modrá mlhavina a náhle se všichni ocitli v místech, kde je země pokrytá běloučkým pískem, věci mizí a jiné se zase objevují.
K hloučku vyděšených a nechápavým studentů přiběhl mladý chlapec, žádající o schování, pronásledován stařenou. Když jim přislíbil pomoc, ukryli ho mezi sebe a stařenu odbyli. Mudlovský chlapec jim řekl, že se jmenuje Anahoj a pověděl jim celý jeho příběh. Podařilo se mu vytáhnout ze studentů odkud jsou a následně je poslal za podivínským mužíkem, který byl kouzelník stejně jako oni.
U podivínského kouzelníka Akicona, který rýpal hůlku z zemi a ruce držel obrázek blonďatého děvčete, o níž prohlašoval „Ta je krásná, chudinka ubohá.“ Rozmrzele jim odpověděl na hrstku otázek, načež je vyhodil ze své chýše.
O několik metrů dál potkali zlou čarodějnici, která je vyzpovídala a slíbila jim, že je pošle domů, ale že jí musí donést fotografii, kterou nedá Akicon z ruky.
Když se od čarodějnice vraceli zpátky k chýši kouzelníka, potkali Anahoje a ten před Deilenem utrousil poznámku, že kouzelník spí. Nebelvírský prefekt se tiše vkradl do jeho ložnice a úspěšně mu obrázek vzal.
Bradavičtí začali moralizovat a zabývat se otázkami „Co když…?“, leč čarodějnice začala být nervózní a vyslala Anahoje, aby studenty popohnal. Úspěšně se všichni vrátili k čarodějnici, která se zaradovala, obrázek roztrhala a děti vyhnala.
Studenti zase nevědí jak své problémy vyřešil a potkávají stařenku, která si stěžuje na bolavá záda a tak jí pohotová Yureka od bolesti pomohla kouzlem. Ta jim na oplátku prozradila, že se dívka v sochu proměněná čas od času probouzí k životu. Chvíle probuzení nastala právě za účasti studentů, ti se dozvěděli že socha i Akicon jsou obětí čarodějnice, která hledala opravdovou lásku z kouzelníkovi a jeho dceru zaklela, ovšem zjistila, že není tak mocná, aby dokázala vzít kouzlo zpět. Papír s formulí už byl starý, ztrouchnivělý a rozpadl se všude možně po okolí. Studenti nakonec všechny kousky našli, složili pergamen a dohromady vyřkli formuli. Následuje šťastné shledání Akicona a jeho dcery Hannah. Přibíhá zuřivá čarodějnice a mladý mudla Anahoj. Strhl se krátký boj mezi kouzelnicí a studenty z Bradavic, kterou zručně odzbrojil Deilen a z davu se ozvalo účinné Petrificus Totalus. Čarodějnici zlomí hůlku, načež stařenka prohlašuje: „Budete tu se mnou bydlet, kolegyně“, což je následováno zoufalými nadávkami.
Akicon dovede bradavické studenty, Hannah a Anahoje ke dveřím a prozradí jim, že neměl srdce odejít bez své dcery.
Všechno dobře dopadá, studenti se znovu ocitají v hradní komnatě, ze které odešli, ale žádné dveře tam nepřebývají…
- Konec LARPu, všechno dobře dopadlo! -

Následně se na kost promrzlá skupinka hoczáků přesunula na tramvaj, která přijela jen s jedním vagónem a tak nechápu, proč si všichni aktivně označkovali jízdenky, když by se tam rezivor ani nevešel. Po absolvování oné strastiplné cesty z Výstaviště na Lazarskou jsme se po vlastních nožkách dopravili do čajovny. Z počátku to bylo hodně rutinní a dlouhé, než všichni dostali svou objednávku, ale při takovém množství to chápu. Všichni podepsali všechny pohledy (až na Bladera). Couralo se ven, couralo se dovnitř…

Nakonec přidám jeden můj zcela subjektivní dojem a to ten, že to byl zatím nejlepší sraz, na kterém jsem kdy byla. S velkou rezervou to strčilo do kapsy kterýkoliv jiný víkendový nebo dokonce Hájenku. Podle mě je to hodně o lidech, kteří přijedou. Protože právě ti utvářejí sraz.
A já si to užila!

Ke konci bych ještě přidala pár poděkování…
Děkuji
Arlettě za organizaci srazu.
Derekovi za úpravu jména CP.
Evey za shledání po deseti měsících.
Bree za zakopání válečné sekery.
Seleně za objetí.
Deilenovi jako vždy, za debatu o rpg.
Biance za rolničku.
Síce za pořízení fotky s Evey.
Dielovi za pořízení fotky se Susanne.
Goldymu za větu „Kluk co si v šestnácti dělá linky je debil, ne Mary Sue“
Mikeymu za to, že jsem ho mohla poznat.
Blackýmu za… jen tak.
A především děkuji Sůze za báječné chvíle strávené u topení… Tě baštim, čéče!

Pac a pusu na dalším sraze,
Benýta/Faelivrin.