Dění na Hájence už bylo v plném proudu, když nás v pondělí 6. srpna ve 12:40 vyplivlo EC společnosti České dráhy v Zábřehu na Moravě. Jeden z kvalitativně prý nejvyšších spojů této jinak stoprocentně spolehlivé společnosti měl samozřejmě sedmnáctiminutové zpoždění, takže ani já, ani moje věrná společnice Angela jsme neměly šanci stihnout v Zábřehu autobus, který by nás dovezl do Písařova.
Co naplat, jít pěšky a nést kromě batohu ještě kytaru, to bych na hájenku nedorazila ani do večera, a další spoj, který odjížděl ze Zábřehu do Písařova, jel za tři hodiny. Nezbývalo než zavolat jedinému člověku s kentaurem, který se na hájence vyskytoval a který se mi do telefonu ohlásil profesionálně jako Půjčovna veverek, vysvětlit mu svoji těžkou situaci a doufat, že mě nezabije počkat půl hodinky, než se i s kentaurem objeví.
Nakonec jsem přece jen smůlu neměla a kentaur přijel. Naložili jsme Angelu i ostatní moji bagáž a jeli ještě do Kauflandu nakupovat; parkování pouze 1,5 hodiny zdarma? To stihneme.
V Kauflandu jsme se zdrželi tak půl hodiny, což byl rekord, který jsem nečekala, a nakonec jsem tedy na hájenku dorazila jen se sedmdesátiminutovým zpožděním oproti původnímu předpokladu, takže to byl vlastně úspěch! Byla jsem posledním přijíždějícím účastníkem, později už nepřijel nikdo, takže jsme byli komplet.
Dvoudenní LARP v režii Tess a Mattieho měl pořádné grády. Napřed jsme nevěděli vůbec nic, jen to, že jsme mudlové na jakémsi Potterconu, a tak moje vesta, úplně nově koupená v blahosklonné iluzi, že v ní mám hrát neoficiálního Austina, málem přišla vniveč. Naštěstí ale, jak víme, se bez kostýmů na cony neleze, a tak jsem v Austinově kostýmu ztvárnila mudlovskou nadšenkyni a la random kouzelník, mírně inklinující k Havraspáru. To je fér, ne?
Jako vždycky, když LARP vytváří tahle pověstná dvojice, jsem došla ve své hlavě postupně k několika různým závěrům, z nichž mi právě jeden vyšel jako ten, který se určitě stane, a stejně jako vždycky byla na konci překvapena. Nejen, že jsme jakožto fanoušci HP seznámili se samotnou J. K. Rowling (kterou více než věrohodně sehrála Naomi), ale po konci LARPu jsme se dozvěděli, že i ona byla čarodějka, chodila do Bradavic a knihy HP jsou jen a pouze sepsanými dějinami, v nichž (jakožto v jediném předmětu) vynikala. Čtyřčlennou invazi bradavických studentů, propadnuvších se na Pottercon z hoczáckého současného času, jsme za pomoci Rowlingové a její nové krátké povídky odeslali zpět do jejich dimenze, tedy hocz světa. A výskali z toho nadšením – však kdo by nechtěl být spoluautorem scénáře další kraťoučké scénky z HP světa? (Když se nejedná o Prokleté dítě, samozřejmě…)
Během trvání hájenky jsme si i stihli vyrobit hůlky, které umí Lumos, a za sebe musím říct, že to byl první workshop (organizovaný někým jiným), který mě opravdu bavil. Tím nechci shazovat vyrábění kluběnek či nesvítících hůlek, ale hrát si s cínovým drátem, páječkou, led diodami, baterkami a drátky, které to všechno propojí, to je teprve ten pravý adrenalin. Zvlášť, když vám ledka shoří v ruce, protože napětí prostě nevydrží, takže holt nebude Avada, protože ta ledka byla zelená.
Zábavným bodem programu byly také hoczácké i nehoczácké deskovky, skautské improvizačky, workshop na balení batohu, makačky na bednu – tedy různé hádanky, no a pak také vymýšlení NKÚ eseje o magických symbolech v Africe. (O tom by měla být řeč ještě v dalších reportech, takže já nebudu spoilovat.)
Po výletu na Kačenku, ze kterého jsme se všichni vrátili absolutně vyřízení, ale absolutně spokojení s tím, že jsme taky jednou nezevlili celý den v hájence, jsme společně s Grace přiměly osm dalších lidí, aby vydrželi vzhůru do 4 ráno, neboť právě na ten večer jsme naplánovaly slovní RPG, tak trošku křížené s wraith metodikou. Navázané, jak jinak, na téma HP. Nestíhaly jsme, byly z toho pěkně nervózní (hlavně já, ačkoli to byla původně moje šílená myšlenka), Grace vypadala, že mě chce na místě zabít… ale stejně jsme to zvládly, a troufám si říct, že na jedničku, protože se nám to ani nesesypalo! Takže – ještě jednou díky, spoluvypravěči i účastníkům, byli jste úžasní. A díky za ten víc jak tříhodinový feedback, pokud dobře počítám. Aneb, to je tak, když skončíte v půl jedné a skoro do těch čtyř už jen kecáte.
Před táborákem (Mars je dnes večer velice jasný) jsme šli sbírat dřevo, a kromě toho i papírky, kterých bylo po malé části lesa poschovávaných právě tolik, kolik bylo právě účastníků na hájence. Papírky měly náhodně stmelit dohromady dvojice (a jelikož nás byl v tu chvíli lichý počet, tak i jednu trojici), které pak měly společně za úkol vymyslet kratičkou kulturní vložku k táboráku. Bohužel se našlo o jeden papírek méně, takže jeden takový s obrázkem symbolu relikvií smrti se stále rozkládá asi třicet metrů od hájenky. Snad se rozloží dřív, než mě za to skauti zabijou.
Táborák se nám chvíli držel, pak se postupně rozdrobil a nakonec jsme skončili všichni po menších skupinkách na terapeutických procházkách po lese či cestě směrem na Písařov (Mars je dnes večer velice jasný).
Od pátečního večera už byl program víceméně neřízený, opět deskovky, hlavolamy, procházky za světla i za tmy, bláznivé i méně bláznivé hraní na kytaru (s kytarou jsme se sešli tři, takže o kytarové tóny téměř v kteroukoli denní i noční dobu nebyla nouze), vymýšlení dalších slok hájenkové hymny (která by se zde časem také měla objevit, takže vlastně o nic nepřijdete…) a mnoho dalších činností zaměstnalo hoczáky natolik, že někteří z nich dokonce i odložili mobily. (A někteří hned po pondělním příjezdu mobil zahodili a koukli na něj až v neděli těsně před odjezdem, že, aby s hrůzou zjistili, že mají několik nepřijatých hovorů a nových zpráv.)
Celkově hodnotím letošní hájenku jako velmi povedenou akci, která ve mně zanechala pozitivní dojmy a moc ráda bych se tam vrátila. I kdyby to mělo být jen kvůli těm pohodlným dvaceti celsiovým stupňům, které tam teď vládnou prosím pěkně přes den.
Znovu díky všem za super sraz a upřímně doufám, že za rok zas – Mattie, Tess…? *psí očka*