Pro mě sraz začal v podstatě už ráno, protože ověšená asi bambiliónem tašek plných různých předmětů - od deskovek po kartáček - jsem vyrazila do práce. Plán jasnej, čede. V půl pátý u Téry aka Arien před domem, kde se v oznámený čas vynoří i Tomáš aka Márly. Dopíšu poslední e-maily, zaklapnu laptop a hurá na metro. Sice jsem si přijšla jako ověšenej vánoční stromeček, ale co už. To k tomu srazovýmu folklóru patří.

Už když jsem to štrádovala ulicí vzhůru ke vchodu do sídla Severin, zvedala jsem pravici na pozdrav mladíkovi v sáčku. Márly se prostě vohák, čede. Úvodní cigárko a pokec, to musí bejt. Pak už na nás jen z okna vykoukla mokrá Téry hlava, co po nás házela klíče, protože… jak jinak, ještě není vlastně vůbec zabalená, že jo. Ale to nám vůbec nevadilo, během balící doby jsme si totiž stihli dost říct o Africkym systému voleb, předevšim Konga. V podstatě jsme byli na odchodu, když se nám ta situace zkomplikovala. A to jsme mohli bejt mezi prvníma co na klubovnu dorazej, čede! Nicméně, místo do auta jsme si šli sednou na jídlo a pi..tí. Odjezd jsme tak realizovali až řádně najedení a s vlastním řidičem, kvůli jehož pohodlí jsme dorazili na klubovnu až kolem osmé večerní. A taky jsme si za to vyslechli uštěpačné organizátorské poznámky. Dobře... jednu. Ale i tak!

Vzhledem k tomu, že mě většinou stačí jen vybalit spacák a hodit batoh/y do rohu, bylo zabydlování ve skautské klubovně, v případě ložnic - skautské tělocvičně, poměrně rychlé. I když jsem z těch starších, byl to můj první sraz na který jsem si vzala bačkůrky… veřejně si připisuju kredit a bod profesorské koleji. Takže poté co jsem se hodila do domácího, byl čas si sednout ve společenské místnosti na Lukášův obligátní proslov. I přes ten jsme se dostali, byť snad někde hluboko uvnitř mojí neexistující duše se pohlo cosi jako emoce, jak to ten kluk dělá? Asi to divadlo. Prostě dojímací, že jo.
Nicméně poté nás čekal první… dejme tomu že workshop. Nezdá se to, ale namýšlet charaktery není zas tak jednoduchý, primárně proto, že většinu z nás napadali spíš ty charakterový vlastnosti, který se nacházej na tý negativní straně spektra. Ale co už… jsme holky a kluci šikovný, takže k výsledku jsme se nakonec dopracovali. A tak jsme si na sebe sami ušili bič. Následoval kobereček s pořadatelem, hezky po jednom, abychom si vyzvedli svá nová jména pro události příští.
O tom by ale mohl povídat někdo, kdo si larp nakonec zahrál… páč já to nebyla, čede. Viď, Lukáši?!

Nicméně když už bylo po všem tom oficiálním zahajování, sedli jsme ještě na jednu hru Mysteria. No a teda musím říct, že můj duch bude v sídle Warwicků strašit další rok. Páč ty moje média, čede… Co se dá dělat.
Do postele, sestávající se z luxusní matračky a spacoše, jsem se dostala vlastně až v sobotu k ránu. To už je takovej srazovej folklór.

Ale zato to pravý sobotní ráno… Lukáše mám vcelku ráda, je to takovej charismatickej Žofre, reskátor… ale tu cowboy serenádu, kdy se ozvěna zvonů (maskovaných jako ranní budíček) v mojí hlavě ozývá pravděpodobně ještě teď, mu prostě ještě pár let neodpustím. Maličká část ve mě to samozřejmě chápe, větší škodolibá část to chápe absolutně a ta logická úplně, neb nás (haha, mě nakonec rozhodně ne) trochu tlačil čas. Larp byl totiž rozdělen pro tři hráčské skupiny a pokud se mělo vše stihnout odehrát (nestihlo), muselo se holt začít brzy. Dostali jsme tedy brief a první skupinka se odebrala vstříc hernímu osudu. Já se odebrala vstříc Penny Marketu v menší doprovodné společnosti. Výsledkem byl pro mě nákup, co zajistil výrobu špaget pro celou srazovou posádku. Což byl v podstatě celej můj dopoledně/ranněodpolední program. V kuchyni se mi postupně vystřídalo několik nájemníků kteří mi zpestřili čas mezi krájením cibule, strouháním mrkve a mícháním masa. Jmenovitě děkuji Márlymu, Sicomě, Sádrošovi a Turnové (ta jako velmi profesionálně nastrouhlala sejra) - pořadí je náhodné, nehledejte v něm skrytá poselství. Vařím ráda, ale nikdy mě nepřestane překvapovat jak dlouho se ty věci dělaj a jak rychle pak zmizej. Čede… it’s magic!
Už jsem tu někde zmiňovala, že patřím mezi to starší osazenstvo. Abych pravdu řekla, už pro mě tyhle dvoudenní srazy bez sprchy prostě moc nejsou a tak jsem udělala průzkum, že v Brandejse maj bazén. Jako asi každej, kdo se narodil v době datové jsem svou rešerši postavila na otevíračce, která se válí na těch internetech. Chyba, čede! Tady teda patří velký dík Sádrovi, že nás s Térou aka Arien vyvezl… k zavřenému bazénu. Yep. Není nad to tyhle informace prostě napsat na umolousanou A4ku a vylepit to na dveře. Na místě. Tak jako díky, tady máte klíčenku. Zase… nikdy. Takže jen další nákup. Za mě tři koláče a dobrý, čede.

Na klubovně mě pak čekal příjemnej muchánek. Dvě hodinky power napu a já jsem ready na larp! Teda… Tady se to maličko komplikuje. Je osm, tma jak pytli a poněvadž už podzim klepe na dveře, takže i kosa. Kolektivně se rozhodlo, že poslední larp skupinka, kde svou první hru bychom hrály v podstatě jenom já a Turnová, se odsude na ráno. Dokonce se skrečli i buřty (takže Sádroš má na bytě 18 nepoužitejch špekáčků a dva chleby), že jako v neděli k obědu. Alternativní program? Kytáry, psaníčka a prostě pohodový posezeníčko. Pro některé delší než pro ostatní… i když… jak to říct. Když ti díru ve zdi, oddělující spací prostor od toho společenskýho, dělí dvě opřený matračky… víš jak. Do šesti do rána jsem prostě poslouchala známý melancholický melodie ze seriálů mýho mládí. A dost vostrou debatu o tom, že jako je v pořádku se dámy zeptat na věk. Takže Téro a Lukáši, jak to dopadlo? Konec se totiž odehrával před klubovnou, tak jsem to nestihla. Díky za update.

Usínala jsem prostě s prvním ranním světlem. Grumpy, ale byla jsem dobrá. Vstávačky mě čekali až za 4 hodiny. Krásný, co víc si přát. Tady jakoby oceňuji, že mě nikdo nebudil… až tak brzo. Nicméně nakonec jsem si došla sednout do společenskýho prostoru a tam jsem se to dozvěděla… tam! Třetí skupina larpu se nebude dít. Abych nebyla úplně nespravedlivá, tak jsme se teda s Lukášem poctivě dohodli. On by to prostě byl stresíček a tak nějak jsme dali přednost poklidnému úklidu, hromadné fotce a ták. A musím říct, že úklidová četa to byla výborná, netrvalo dlouho a klubovnu jsme měli vysmejčenou.

A když už teda bylo po všem, při následující logistické debatě, na kterou jsou samozřejmě Hoczáci totální experti, se rozhodlo o přesunu na oběd ještě v rámci Brandejse. Vítězství obhájila pizzerie/restauračka u zámku a když pominu docela dlouhou čekačku, tak to bylo fakt dobrý. Závěrečné debaty, placení a pak už jenom se rozházet do aut. Nějakou výhodu ta stárnoucí populace kouzelníků přeci jen má. Řidičáky a vlastní vozy.

Martine, díky za profi odvoz! Anděl byla naše poslední stanice, tam jsme reálně ukončili s Tárou a Lukynem (tim mladšim z Asie) povedený sraz.

Tak zase v blízké době, čede!

Dáda

PS. Sedim v práci, na korekturu není čas. Díky za pochopení.