Jako absolutní nováček na hoczu, který s tím začal letos v únoru, jsem dlouho váhala, zda na Oxford jet. Co když mě tam nikdo nebude mít rád? Co když se tam se mnou nikdo nebude chtít bavit? Co když ti lidi budou divní? Co když… cokoliv! Jenže všechny geniální nápady vznikají ve dvě ráno po několikahodinovém vymývání mozku učením a tak jsem se rozhodla, že když už, tak do toho skočím oběma nohama a klikla na to osudné tlačítko „přihlásit“.

V pátek jsem si pak vzala svoji nejlepší sukni, sbalila saky paky a s uklidňující myšlenkou, že znám reálně jednoho člověka, druhého virtuálně a v batohu mám knihu pro všechny případy, kdy bych musela předstírat, že v tom rohu místnosti sedím naprosto schválně a účelně a ne protože se se mnou nechce nikdo bavit, jsem odcházela na autobus, který mě měl odvézt do Olomouce.
Všechny tyto strachy trvaly zhruba hodinu, než jsem dorazila na místo určení, kde na mě už čekali Diel, Můra a Bianka se svým čtyřnohým doprovodem. Po prvních opatrných pohledech je to hoczák, není to hoczák, jsme se shodli, že jsme hoczáci a zamířili na vlakové nádraží, kde se čekalo na zbytek party. S potěšením můžu konstatovat, že nejmenovaná vlaková společnost dodržela svá očekávání a vlak přijel jen asi s půlhodinovým zpožděním.

Nakonec jsme se tam ale sešli a když se proběhlo rychlé vzájemné otlapkání a já zapomněla většinu zmíněných jmen, zamířilo se na nějakou prašnou cestičku do polí a luk, kde jsem asi po pěti minutách získala dojem, že už musíme být někde za Olomoucí.
Po příchodu do klubovny jsem byla příjemně potěšena, neboť jsem nečekala tak ve výsledku luxusní baráček, ale spíš velkou dřevěnou budovu se dvěma místnosma, kde je někde v rohu naskládané pár matrací, a uprostřed stůl s pár židlema.

Když byly zahnány prvotní zmatky, které jsem viděla nejspíš jen já jako nováček a došli i poslední opozdilci, svolal si nás Diel na jednu hromadu, kde nám představil plán víkendového setkání. Původně plánovaný counter strike se nakonec pro neochotu většiny účastníků přesunul na druhý den a pátek tak proběhl spíš poklidně - kecáním a hraním deskovek či jiných karetních her.

I o sobotním ránu, respektive spíš dopoledni, by se dalo říct, že to bylo klidné. Po snídani se část účastníků ztratila někam, možná objevovat krásny Olomouce, možná na nákup, možná šli očíhnout budoucí bojový prostor na večerní country strike, a část zůstala v klubovně, kde si vybrala některou z deskovek a snažila se splnit Bobříka dobrého studenta. Já jsem se přifařila ke hře Ticket to Ride, což je hra, kde stavíte vláčky mezi různými městy. S hrdým úsměvem můžu prohlásit, že mrzimorská síla vyhrála, když Georgie skončila první a já druhá.

Jelikož většina z nás vstávala a snídala spíš dopoledne než ráno, proběhl společný oběd kolem druhé, třetí odpoledne. Vařila myšička kašič- echm, chci říct, že Bianka a spol (pardon, ale nepamatuju si, kdo všechno u toho byl) uvařili celý kotel krupičné kaše. Tu si každý dal s něčím jiným, někdo jen s máslem a cukrem, většina s Grankem a pak tu samozřejmě byl Stevko, který musel mít něco extra a dal si ji z rajčetem. Protože proč ne, že jo :D

Po obědě a nalezení ztracených členů jsme opět byli Dielem nahnáni na jednu velkou hromadu. Zde postupně proběhl soubojový klub podle pravidel kámen-nůžky-papír-tapír-spock a následoval ho Knihostop. Zde nám byly pouštěny pouštěny ukázky z audioknihy a my měli za úkol identifikovat díl a jak to pokračovalo. To se ujalo natolik, že se pokračovalo ještě loňskou verzí čtených ukázek. Když jsme se dostatečně vyblbli (a taky došly ukázky), rozutekli jsme se zpátky k deskovkám. Ti odvážnější se pak pustili do rozdělání ohně a společného opíkání buřtů.

Když už byla dostatečná tma, že na krok skoro vidět nebylo, přišel ten správný čas na kouzelnický country strike. Pokud si byl někdo během dne očíhnout v parku prostor pro ideální schovku, tak měl docela smůlu, protože se nakonec hrálo na klubovně. Rozdělili jsme se na poloviny, vybrali si stranu, schovali vlajku a zvolili dvě podivné potvory, které chceme mít v týmu a hon mohl začít. Náš tým sice ve výsledku prohrál, ale zato získal vlajku jako první a asi po pěti minutách hry. (Jen tak mimochodem, dvě impéria krátce za sebou a protichůdné rozkazy mohou mít negativní vliv na váš mozek :D)

V neděli ráno (které bylo opravdu ráno) jsme se všici pobalili, vyhlásili vítěze o nejlepšího studenta a rozebrali pohledky. Zde se mi vrátili všechny vzpomínky na základku a střední, neboť proběhlo hromadné podepisování. Pak už jen následoval pozvolný odchod účastníků, podle toho jak kdo odjížděl. I toto se ale neobešlo bez humorné situace, kdy jsme ještě na poslední chvíli hledali schránku, aby se odeslala pohledka z Olomouce.