Když se řekne hájenka, tak si jeden představí slunečný týden na pomezí Orlických hor a Jeseníků, ve kterém se může neomezeně válet venku na trávě, nechat se spalovat letním sluníčkem, koukat na bílý mráčky, poslouchat ptáčky, relaxovat a vegetit. Merlinžel, tahle hájenka taková úplně nebyla. Kvůli posunutému termínu (ten z toho viním, ten to má na svědomí!) nám po většinu času buď pršelo, nebo bylo zataženo, nebo byla venku prostě zima, a tak jsme hnědli (a někteří i černali) zavření v chatě, hráli deskovky a erpégéčka, z větší části indoorový larp a skoro vůbec nevystrčili čumáky na vzduch. Až na středeční blbohry a táborák a noční hrou a páteční výlet, of course. Ještě že má hájenka tolik oken.

Bylo mezi náma pár srazovních nováčků, který bylo zpočátku trochu těžší začlenit, už proto, že nám počasí nepřálo být venku a socializovat se. Ale nakonec jsme i tohle zvládli, snad z nás nebudou mít tak úplně trauma a přijedou znovu na další sraz.

Na co se fakt nedá zapomenout, je pohled na Holls, jak si v prudkém slejváku venku myje vlasy; Naomi s Mattiem, kteří se v pěti hrách Secret Hitlera vystřídali na pozici říšského kancléře, takže pak už jim to "jsem Hitler" nikdo nevěřil; na Dielovo roztopení kamen po výletě do takové míry, že se někteří účastníci šli zchladit ven; na neustále se hájenkou rozléhající cinkání, kdykoli zazněl jakýkoli dvojsmysl (a že těch situací bylo fakt hodně); na skvělou role-play bojovku od mrzimorských holek (díky za příležitost si zahrát další hysterák); na les plný borůvek - vážně, většinou jsou už v půlce prázdnin totálně vyžrané, ale letos tam na nás počkaly; na noční oblohu, na které člověk nenašel malý vůz, ať se snažil, jak chtěl; na Ghormovo auto zaflákaný bahnem z řeky a vůbec celý ten příběh o tom, jak se v tý řece otáčel; na skvělý narozeninový dort, který přežil až do středy; a vůbec na spoustu dalších věcí, na který si teď nevzpomenu, protože celá hájenka tak nějak časově splývala.

Víte, co je horší, než když vám kuchař odřekne účast pár týdnů předem? Když vám kuchař odřekne účast pár dnů předem. Ale i to jsme zvládli vyřešit! Musím říct, že způsob střídavého vaření je rozhodně víc cool a lepší, než zavřít do kuchyně jednoho člověka na celý týden (i za těch pár pořezaných prstů to stojí). A tak se stalo, že jsme měli spoustu výborných jídel od spousty lidí - dovolte mi vyzdvihnout zvlášť luxusní dýňovo-bramborový bezmasý guláš a rizoto à la Mexiko od Katangy, zrovna těmhle věcem bych jinak v životě nevěřila, jak moc můžou být dobré. A taky jsem poprvé v životě dělala kynutý knedlíky (i když je fakt, že já je fyzicky tak úplně nedělala, jen jsem našla recept a úkolovala pomocníky v kuchyni, ale i tak to bylo oceněno, prej byly moc dobrý. Takže tímto děkuju všem, kdo se podíleli na tomto kuchařském počinu, a že jich bylo fakt hodně).

Takže vlastně jediný, co se na letošní hájence fakt nepovedlo, byla ta cesta zpátky, kdy jsem si v Ústí nad Orlicí rozsekla koleno o schody a vyhrála tak hlavní cenu v kategorii zraněných. V pražské nemocnici Na Františku jsem k tomu vyhrála i jeden steh, ale to už vlastně vůbec není hájenkový příběh. Tak za rok zas.