Tak bylo nebylo. Teda spíš bylo a ne že nebylo. No, radši to vezmeme popořádku.

Na počátku nebylo nic. Potom bylo světlo a za sedm dní celá země. A to už byl jen krůček k Bradavické škole na "hocz.org" a jejímu prvnímu velkému zdařenému srazu v té černé díře, kde nelze zabloudit. V Přerově.

Nevím kdy a kde jsem dostal ten šílený nápad dojet na sraz na kole (tedy rozumějte, doleťet tam na koštěti), ale stalo se tak a přineslo mi to mnohé nesnáze. Hlavní z nich byla, že jsem trošilinku kuforval v "té černé díře, kde nelze zabloudit" a tak jsem přijel jako předposlední.

Mimo to, že jsem dorazil do prostřed živé zábavy, skupinky podivně vyhlížejících individuí, z nichž jen polovinu jsem matně rozeznával, musel jsem se za trest ještě podepsat na sloup nástupiště 9 a 3/4. A to za pomoci brku už tak zkráceného, že jsem litoval, že poruce není Poky v podobě velkého orla. Přesto jsem to zmáknul, pročež jsem si šel zamknout koště ke stojanu u nádraží.

Už po cestě mě zaujal mladík ve zmijozelsky zelené košili a s kofolou v ruce. Můj kofolový čich mi jasně naznačoval, že nemůže patřit jinam než do naší kouzelnické společnosti a hle... bylo to tak.

A mohli jsme vyrazit.

Nikdo sice nevěděl kam, ale vedení se ujal onen zmijozelský chlapík... Ronald Wallce jest jeho jméno a tak jsme šli. Ronald s kofolou v čele, já následoval kofolu, za mnou se šinuli ostatní. Jen pána Drakena s paní de Draken jsme museli dát na vodítko, aby se nám někde nepokusili vytratit.

Po strastiplné ale víceméně zábavné cestě jsme se nakonec usadily na zahrádce podniku zvaného "U Madony" či tak nějak podobně a někteří z nás (po tom co jsme ukradli od ostatních stolů židle a řádně se zabydeli přes půl terasy) se pustili do sebeobčerstvování.

Ovšem nenechavá kamera nebelvírských slečen Veron Fast a Alen King nás na dlouho v klidu nenechala a spolu s představováním jednotlivých účastníků (suma sumárum cirka přibližně přesně nás tam bylo zaokrouhleně 11) natáčela další výbuchy smíchu. Mimo jiné jsme se dozvěděli, kolik je mezi námi alkoholiků a kolik drogově závislých (už tušíte proč je Derek věčný optimista?) a z kterého manželství je Geolarad vlastně čí dcera.

Jestli ovšem čekáte, že nastalo poklidné přežvykování, jste na omylu. Následovala sáhodlouhá debata o klíčových problémech na naší škole. Za všechny bych jmenoval ty nejdůležitější... Proč nejsou na škole záchodky na heslo? Proč je pan Ministr veverka. Okultismus nebo tradice. A co na to Jan Tleskač... eh, nějak jsem se zapomněl, zpátky k tomu srazu.

Víceméně si pamatuju, že jsme se hlavně smáli a to je velice pozitivní. Smáli jsme se přesto, že jsme museli platit, smáli jsme se přesto že veškeré nebelvírské osazenstvo srazu bylo vyvražděno při BANG!u, smáli jsme se přesto že jsem se snažil slečnu Weasleyovou přesvědčit o tom že královna ze Sáby je z doby před naším letopočtem, smáli jsme se přesto, že jsem v Přerově málem nechal svoje klíče a smáli jsme se přesto, že jsme museli domů.

O ano. Ovšem jak praví klasik, "kde něco se končí, jiné začíná". Cesta domů nás tak mrzela o to míň, že jsme se měli už brzy setkat zpátky na škole a mohli jsme plánovat další sraz. Když už se srazovníci pomalu rozcházeli na své dostavníky, pomalu i já osedlal své koště a vyrazil na cestu. A přežil jsem. Koště skoro taky :)

Omluvte slohovou zmatenost a pravopisné chyby. Je přece jenom jedna hodina ráno a já už pomalu ani nevidím co píšu.

Lukas W. Goldhair

vlastním skorodesetiprstokladem