A je to tu, den D. Dlouho očekávaný sraz číslo dvě v Ústí nad Labem. Pro mě začala výprava už v 10 ráno, kdy jsem sebevědomě nastupovala do tramvaje s pocitem, že dorazím včas a budu se moct pochválit. Možná jsem to zakřikla. První problém nastal už po dvaceti minutách. Zrovna ten den museli opravovat koleje! Jistě nikoho nepřekvapí skutečnost, že mi náhradní doprava v podobě autobusu ujela před nosem, protože jsem hledala zastávku. Jo, holt se v Mostě pořádně nevyznám. Byla jsem tedy nucena jít pěšky. Jen pětiminutové zpoždění, to je úspěch! Z dálky, na mosteckém nádraží, jsem s problémy, protože jsem si zase nevzala brýle, viděla cosi červenovlasého, co se culilo a mávalo. „Jéé, jsem zapomněla, že jsi tak malá,“ přivítala mě nebelvírská Lole. No nekopli byste ji?

Čekání na vlak, hodinová cesta prázdným vagónem a debaty dvou inteligentních (!!!) gymplánů na všelijaké náměty (čti: vlkodlaci, vlkodlaci, Péťa Géňa, vlkodlaci) skoro nestojí za řeč. Prostě Jenn, Lole, hodně prostoru a Hocz. Nejsme moc náročné, co se témat týče. Ale to není žádná novinka. V Ústí už na nás čekali Lobber (který se chytře přihlásil jako Cairo, ale my jeho pokus o utajení prokoukli!), Derek a Lauri. Pozor, Lauri, nikoliv Laurie. Tu hodinku, která zbývala do příjezdu zbytku, tj. Diego, Yrsa a Lucas, jsme strávili v pizzerce, kde se dvě nejvýše postavené osobnosti HO světa předvedli coby nenažraní „dospěláci“. Ale ráda bych dostudovala, takže to nebudeme rozebírat detailně.

Na nádraží na mě čekala dvě překvapení. Letní oblečení havraspárské Yrsy (mohlo být asi 13°C a ona přitáhla v sandálech, inu, Island se nezapřel) a výška našeho prímuse. Nevím proč, ale čekala jsem, že bude vyšší (:D). Tak jsme tedy byli komplet (Digoušek byl stejný jako posledně, škoda slov ^^) a mohlo se vyrazit – v plánu bylo zdolání kopce na Střekov. Cesta po takové menší silnici, všude kolem zelená a příjemná společnost. Co víc si přát?

Musím podotknout, že hrad Střekov je z dálky mnohem hezčí, než v blízkosti, v životní velikosti. Po tom, co z nás paní v pokladně udělala „Hocz.praha“, protože to tam prostě měla předepsané a protože „org“ je asi velice náročné, jsme mohli vyrazit na samotný hrad, kde už čekala průvodkyně. Chudák holka, musela nás mít víc než dost. Začalo to „jedním-a-půlručákem“, končilo výrokem samotného ředitele „Počkat, to není recese?“ … A to vše, samozřejmě, v doprovodu veselého smíchu, za který mohla především Lolita. *úmyslně zamlčí, že jí několikrát po sobě rozesmála* Hoczáci by se asi neměli pouštět na hrady a zámky, či jiná jinak veřejná a památná místa. Po spočítání dělových koulí na hlavní bráně (stále čekám, kdy se to štěstí dostaví ^^) a čekání na část, jež se stihla zatoulat na výstavě fotografií, jsme mohli vyrazit směrem k cíli číslo dvě. Jaká smůla, od posledního sletu čajku stihli přestěhovat na druhou stranu Ústí! Ještě, že jsme měli sebou Blackieho, který musí mít někde pravděpodobně zabudovanou GPSku.

I přes „je to celkem daleko“ jsme se vydali pěšky. Lauri měl možnost pořizovat momentky skoro na každém kroku, Diego měl do koho rýpat (éhm..) a Lobber nás mohl zatáhnout k obrázku jelena, což jsem nějak nepochopila. Nevadí. I tak jsme v pořádku došli k Vysmáté žábě. Tam se všichni rozvalili a mohla začít živá debata na téma spojená s RPG a jeho vedením. Debata, kterou by nám mohli závidět i páni poslanci. Popsat, co všechno se ještě během těch pár hodin stalo a probralo je nad mé nadprůměrné schopnosti. Prostě, ve zkratce – paranoidní obsluha, stále dokola opakující „Vy jste zvonili?“, Lauri hrající Scrable s Lole a Lucasem („Tak, budeme L1, L2 a L3, aby se to nepletlo.“) a nová přezdívka pro všeobecně oblíbeného profesora (tímto se „Péťovi Géňovi“ omlouvám ^^). Bylo toho hodně a bylo to vyčerpávající. Ale kdo nezažil, těžko pochopí.

Odjezd probíhal celkem na třech frontách:
1. Diego, Blackie, Yrsa
2. Derek, Lauri
3. Lucas, Lole, Jenn.
Zpáteční cesta s bláznem a prímusem v kupéčku, kam si později přisedla i odvážná žena mudlovského původu (což šlo celkem hravě odvodit z jejího nechápavého a tupého výrazu), neměla chybu! Lepší společnost jsem si nemohla přát, bez ironie! Celkově jsem ze srazu plná pozitivních dojmů. Děkuji všem zúčastněným za skvěle strávený den a těším se na další „skromnější“ akcičku ve stejném duchu a třeba i složení. A zároveň doporučuji, my ze severu opravdu nekoušeme!