Na srpnovém srazu v Brně padl návrh na třídenní akci, jež by nesla název Birmingham. Po velice vyčerpávajícím plánování, jehož jsem se částečně zúčastnila, a po vyřešení pár nepříjemností se sraz konečně uskutečnil a já si konečně našla chvilku, abych Vám podala přehled o tom, co se vlastně dělo…

Celé to začalo v pátek ráno, kdy mi v půl šesté budík hlásil, že bych měla vstávat. Měla jsem za sebou celkem neklidnou noc, kdy jsem na poslední chvíli sháněla spoustu potřebných věcí, takže má energie byla na bodu nula. Vzhledem k tomu, že jsem měla před sebou dlouhou cestu, to nebylo moc dobré. Po činnostech, které se ráno prostě dělají, jsem pospíchala na bus, jež mě měl dovést do Prahy, kde si mě měli vyzvednout mí spolucestovatelé – ex-šafář Lauri a mrzimorská Gregoslava. Následovaly dvě a půl hodiny v buse, které nějak extra nestojí za řeč.

Brno! Dojeli jsme, živí a zdraví. A hle, první problém. Ó velký organizátor, pan de Nicolsburg, nestíhá, poslal pro nás Fínixovou, která pomalu ani nevěděla, na jaké planetě se nacházíme. Po tom, co se k nám přidala Lucille se sestrou Anie, jsme mohli vyrazit na předem vybrané místo – vzhůru do klubovny. Jedna šalina, druhá šalina, zmatená Fínixová a ptaní se kolemjdoucích. Takto nějak by se dala shrnout cesta skrz Brno jednou větou.

Na místě konání jsme byli nuceni utábořit se na chodníku, neboť panu organizátorovi ujel další spoj a my neměli klíče. Hráli jsme si na bezdomovce, stali se středem pozornosti všech, co šli kolem. Ano, o zábavu jsme měli skutečně postaráno. Po hodině se nad námi smiloval samotný Teddy a seslal nám jednoho chlápka s klíči, byli jsme tak vpuštěni a seznámeni s prostorem, který jsme měli celý víkend obývat. V osm večer dorazil zbytek přihlášených, a to pan velký organizátor, jeho pravá ruka Nagesh, Abdu, Sammarin, a spousta dalších a dalších. Byl zahájen proces seznamování se. Kolem deváté přijela nečekaná návštěva. Přihlášená Agnes a „Ottík“, z něhož se vyklubal mrzimorský kolejní. Byl to pro nás, a především pro mě, zcela nový pocit. Večer byl zakončen ústním RPG, po němž se všichni odebrali na kutě. Spalo se všude tam, kde se dalo.

Druhý den, kdy se nás část vykašlala na nějak budíček, jsme se po snídani vydali na zahrádku, abychom si zahráli pár trapných her, kdy jsme riskovali naše končetiny. Přežili jsme, kupodivu. Po obědě nás čekal larp, na němž se podílela Mia, Sara, Malcolm a Goldy, který dojel jako další nečekaná návštěva. Ač jsem se larpu děsila, byla to sranda. Co se dělo ve zbytku dne, to si nějak nevybavuji, mám okno, nicméně večer se Hoczáci předváděli jako totální šílenci, kdy v devět večer lítali po dětském hřišti a hráli Country-strike. Poté se kecalo a kecalo, někde se řešil prd (a to doslova!), jinde zase Hocz. Na některých místech se debatovalo až do čtvrté hodiny ranní!

Neděle byla ve znamení úklidu, loučení a odjezdů. Tedy to, co na srazech nemám moc ráda, což ode mě zní komicky, jsem de facto nováček, co se srazování týče. Všechno jsme to ale zvládli a mohlo se jet domů. Jedni odjeli s úsměvem, jiní trochu posmutnělí. Inu, to už tak bývá.

I přes velice obtížnou cestu až ze severních Čech byl sraz parádní. Děkuji všem, kteří se na jeho konání podíleli, kteří se ho zúčastnili a jejichž přítomnost jej zpříjemnila. Brno není nejkrásnější město, ale mně se tam líbilo a doufám, že si Birmingham brzy zopakujeme! Minimálně ve stejném složení.