Předvánoční sraz HO v Praze…co k němu říct? Pro mě to byl opravdu krásnej den. Před půlhodinou jsem teprv dorazila domů a xichtím se jak takovej ten šťastnej blázínek, co je sice chovancem psychiatrického ústavu, ale je mu to jedno, protože to ani pořádně nevnímá a jen se usmívá a kouká před sebe.

Byl to po dlouhý době první den, kdy jsem se nemusela ničim stresovat a taky poprvý na mě letos padla pravá vánoční atmosféra a s tim spojená vnitřní pohodička. Sice jsem musela vstávat někdy krátce po šestý, ale po chvilkovém vnitřnim souboji (Vstáveeej! – Nééé, ještě néé, ještě chvilku.. – Fakt vstávej. – Ne. –Ujede ti vlak. – A co? – Katie tě zabije!!! – A sakra…..), jsem se po několika minutách konečně vykopala z teplé měkoučké postýlky. Jediný, co jsem stíhala, bylo hodit na sebe oblečení, lehce (opravdu lehce) se zkulturnit a začít hledat jízdní řád.

Skutečně nemilé pro mě bylo zjištění, že mi absolutně nic na nádraží nejede a asi budu muset pěšky. Při pohledu z okna na obrovské vločky řítící se k zemi s nemalou rychlostí a v ne zrovna sympatické polotmě, sem ale musela akorát na sucho polknout. Poté přišlo horší zjištění…v peněžence bylo na mé poměry málo peněz. Tudíž mi nezbylo nic jiného, než jít vzbudit pokojně spinkající rodičovstvo. Maminka po chvilce „jemného“ buzení akorát zahuhla: „A já ti dovolila jet do Prahy???“ „Ehm,“ radši jsem na její otázku nereagovala a přebila ji vlastním dotazem. „Mamííí (hodně stoupavá intonace), nemohla bys mě lehce založit…stejně mi už docela dost peněz dlužíš…“ K mému nemalému překvapení mamka opravdu vstala a zlepšila stav mé milované pěněženky. Na následnou stížnost, že nic nejede, se už taktéž probuzený tatíček poptal, zdali tam nechci hodit. Při představě napůl spícího táty, jak jede v chumelenici na nádraží, sem ale radši posbírala svých pár švestiček a vyrazila ven.

Jen, co jsem seznámila své podrážky (a nohavice) s nemalou vrstvou sněhu na chodníku, už mi volala Katie, kdeže to sem. Sdělila sem jí, že jdu na autobus, který jede za pět minut a který jede do centra, takže pak zbytek dojdu pěšky. Hned, co jsem strachující se Katie ujistila, že ten autobus vážně stíhám - ne neboj, neujede mi to, jsem tam za dvě minuty a ještě mam rezervu - sem hovor přivedla ke konci…schovám mobil do kapsy a najednou vidím, jak před mýma vykulenýma očima jede zmiňovaný autobus. Tak jsem tedy neváhala a počala jsem sprintovati. Krátký tratě mi nikdy nedělaly problémy a tak jsem se na zástávku s přehledem přiřítila a ještě jsem si musela vynadat, protože taková rychlost nakonec ani nebyla potřebná – celé dvě minuty se hlouček lidí, postávajících na zastávce snažil vecpat dovnitř (což s platebnim systémem teplické MHD je vždy věc nelehká).

Po okružní jízdě částí města zvané Šanov jsem vyhupsla v lázeňském parku a už při tom vyhupsnutí jsem musela zkonstatovat, že jsem si radši měla vzít běžky (to není nijak nemožná myšlenka – bratříček se tak nejednou dopravoval do školy). Rozhlédla jsem se kolem – nikde nikdo, skoro tma, ve sněhu ani stopa. Lehce nervózně jsem koukla na hodinky a nasadila ostré tempo - směr nádraží. Během patnáctiminutové cesty jsem potkala všehovšudy tři lidi…až s příchodem k hlavním tepnám teplického žití jich lehce přibylo (to už jich bylo deset).

Ve stavu nemálo připomínajícího sněhuláka jsem dorazila na nádraží. Kat už tam chvilku stepovala a tak jsme společně hnedka odstepovali na nástupiště…vlak totiž zrovna přijížděl (lístek mi Katie na mojí prosbu koupila už při té své sólo stepshow).

Cesta vlakem ani moc zajímavá nebyla. Kat nepřetržitě mluvila (což je pro ni typické – nemyslím to ve zlém ;), já usínala a vůbec nepobírala, o čem by tak mohla mluvit. Pak jsme lehce dospávali, já si četla, Kat něco poslouchala. V Ústí jsme vystřídali vlaky a zase – já si četla, Kat poslouchala.

Na Hlaváku jsme měli mít sraz s Kelly a Viky…přičemž jsme deset minut pobíhali po hale, hledali je a vymýšleli jsme, co s nima vyvedem až je najdem. Když se tak konečně stalo, tak nám nezbylo než konstatovat, že tramvaj už ujela a vydali se na Náměstí republiky pěšky. Původně dokonce Viky navrhovala, že pojedeme metrem – aneb dvě stanice s přestupem, ale nakonec se opravdu vlastní nohy ukázaly jako mnohem lepší než jakákoliv doprava – byli jsme tam cca za pět minut :).

V metru už postával Lauri a ctěný pan ministr. Přidala se k nám ještě Lasai a po krátké chvilce mobilní kominikace jsme došli k zjištění, že Ginny a Ronnie dorazí neznámo kdy a jsou neznámo kde… Během čekání, kdy pan ministr stačil zmizel v útrobách metra, s tím, že je jde hledat, jsem to nevydržela a zase si začala číst…nepřečetla jsem ani stránku a už tu jako naschvál oni jmenovaní očekávaní byli.

Vedoucí úlohy při navigování našeho hloučku se ujali Ginny s Ronem a samozřejmě nás nezavedli nikam jinam než do nejbližší pivnice. Oba dva skončili na pifku a utopencích (oni si jsou celkově vůbec nějak moooc podobní :)), a my zbytek se spokojili s kolou, džusem, nebo s prázdnýma rukama. Jinak ne že bych já osobně neměla ráda pifko, ale s ohledem na stav mého žaludku jsem byla vděčná za kolu.

Pak přišla Lauriho chvilka plná překvapení, kterých měl plnou tašku. V první řadě vytáhl vánoční stromek, sice byl malinkej, ale za stromek se to dalo považovat (když se o stromku zmínil v metru, tak jsem si byla jistá, že ftipkuje - takže jsem se aspoň poučila, že Lauriho nesmim nikdy podceňovat), na mobilu pustil koledu a zapálil hogwarts-svíčku vlastní výroby. Každý z nás od něj pak dostal sladký eurogaleon a aspoň jeden dárešek k Vánocům, což mě osobně velice potěšilo – no, kdo by nechtěl dostat dárky už sedmnáctého prosince, žee? Btw. pan ministr dostal opravdu rozkošnou masku – doufám, že ji brzo uvidíte v galerce, stála totiž fakt za to ;).

S dárkama nezahálela ani Ginny, podarovala nás fakt pěknými kouzly vlastní výroby a Ronniemu věnovala roztomilého Teddyho. A pak se jen povídalo, bavilo se s potterovskými brýlemi a po nějaké době, kdy pan ministr zavelel, že je nejvyšší čas na návštěvu mudlovkého biografu, jsme se opět vydali do pražských ulic. Ginny s Ronem se od nás oddělili a nabrali směr čajovna, zatímco my všici ostatní jsme zamířili přímo do Palace Cinemas.

Po zjištění, že se promítá trošku později než jsme mysleli, jsme si zakoupili lístky a kvůli zabití času vyrazili do McDonaldu. Tam jsme se lehce občerstvili (já s Katie jsme to moc nevychytali, jelikož jsme si dali napůl ovocný salát – ehm, tedy spíše ovocný pytlík, ve kterém bylo asi pět kousíčku jablka a pět kuliček hroznového vína - prostě mudlové jsou mudlové) a pak se vrátili do Slovanského domu. Kdo chtěl si koupil popcorn a colu, tak tak učinil, a pak jsme se společně vydali do sálu. Usadili se a užívali si opravdu povedeného mudlovského filmu.

S veselou náladou jsme se po třech hodinách příjemného zážitku vydali zase do ulic. Mezitím lehce sněžilo, takže stromy v ulicích byly jako pocukrované a přitom na zemi se neudržela ani vločka. Vyrazili jsme pro Ginny a Rona, ke kterým se už stačila přidat profesorka Majere a dva jejich staří známí. Když jsme na ně čekali před čajovnou, ve které se už slušně usídlili, přiletěla mi sova se vzkazem od bratra – abych s ním šla nakupovat. Po menších dohadování, kde se sejdeme, jsem ostatní opustila a vydala se do centra velkoměsta, abych se nechala strhnout nákupním šílenstvím.

Muj bráška nakupování doslova miluje, takže jsme prošli hooodně obchodů a přitom jsme koupili jen čtyři dárky – z toho jeden pro mě :). Ten dárek mi udělal takovou radost, že už se nemůžu dočkat až ho po Vánocích využiju. Kromě toho jsem se aspoň mohla pokochat vánoční výzdobou Prahy, na které se opravdu nešetřilo a na stromy obsypané světlíšky jsem narážela na každém kroku. Zároveň jsem zase po nějaké době pocítila ten krásný pocit, kdy procházíte centrem Prahy a dav vás strhává kamsi do neznáma. Přitom se ale všichni tvářili, jako že se už těší na Vánoce.

Bráška se mě pak snažil odtáhnout k sobě domů (resp. do jeho pražského domova), ale já se nedala a vrátila se za ostatními. Návrat ale nebyl nikterak jednoduchý, protože osazenstvo se již přesunulo na Karlín. Tak jsem tedy absolvovala několik jízd metrem a tramvají a nakonec jsme přece jen vítezně stanula na stanici Urxova.

Ostatní už nějakou dobu seděli v pizzerii a jejich počet se zredukoval na šest: pan ministr, Lauri, Ginny, Ronnie, Katie a jeden sympatický havraspárský student, jehož jméno mi ještě nestačilo ulpět v paměti - resp. ulpělo a zase zmizelo.

Moc dlouho jsem tam nepobyla a už se odcházelo – tepr před pizzerii jsem si všimla, že Ginny je vlastně do Ronnieho zavěšená a když mu uštědřila nejednu pusinku, tak jsem pochopila, že ti dva jsou vlastně spolu – a moooc jim to spolu sluší, takže přeju hodně štěstíčka a ať jim to dlouho vydrží.

Nejprve jsme šli ty dva doprovodit na Hlavní nádraží a pak už jen za doprovodu pana ministra a Lauriho jsem s Katie zamířili na nádraží Masarykovo, odkud nám jel v půl deváté vlak do Teplic.

Nějakou dobu po osmé se přiřítil i muj bratr (opět samozřejmě pozdějc než já) a po krátkém rozloučení s drahým panem ministrem a Laurim jsme se vydali k vlaku.

Cestou domů jsem si zase četla, Katie poslouchal, bráška poslouchat a za oknem se míjela světla pražská. Později se už nemíjela a za oknem byla veskrze pustá tma.

Když se naše kupé vyprázdnilo od ostatních spolucestujích, počali jsme míti dobrou náladu a s vykloněnými hlavami z okýnka jsme prozpěvovali oblíbený Toi Toi song. Nakonec bráška dal možnost zazpívat si z okýnka i své potkaní slečně Mimi, za což mu nebohé zvířátko asi moc vděčné nebylo.

V Teplicích už na nás čekal muj tatínek se svým pojízdným iglú (smetáček si nechal doma, a tak měl na autě několika centimetrovou vrstu sněhu). Katie jsme odvezli domů, brášku do jeho dalšího domova (celkem jich má tři) a já s tátou jsme samotincí jeli domů. Vesele jsem schovala všechny dárky do skříně a začla psát tenhle report. Mno a teď už konec, jde se spát. Přeji vám všem hezké sny a VESELÉ VÁNOCE!!!