Takže jak to tedy všechno začalo, proběhlo a skončilo . . . .

Začalo to tím, že mne napadlo využít možnosti, že hned čtyři HOCZ jsou v jednom městě relativně nedaleko mého bydliště a že by se toho dalo využít k uspořádání "místního" srazu (pochopitelně s obesláním pozvánek do všech okolních měst, že). Po několika návrzích (Mnichovo Hradiště či M.Boleslav) jsme se s Yrsou, s níž jsem to celé DE FACTO naplánoval, nakonec dohodli na České Lípě. Zatáhli jsme do toho profesora Arbatonovou, abychom získali oficialitu a veřejné oznámení na srazy.hocz.org

Po společném studiu map severní Anglie a Skotska jsme pro Českou Lípu po vzoru Oxfordu a Manchesteru vybrali nové jméno - Inverness (severoskotské město), jemuž jsem nakonec i vymyslel vlastní erb (na fotkách určitě někde je k vidění).

Nakonec nadešla očekávaná sobota 27.X. MMVII a já vyrazil vlakem na místo srazu. Po malých patáliích s přestupem jsem se konečně ocitl na vlakovém nádraží v České Lípě, kde bylo stanoveno místo srazu a s Yrsou, se kterou jsem se tam podle domluvy setkal, jsme pomalu vyrazili k nedalekému nádraží autobusovému, abychom vyzvedli Dereka, o němž jsem věděl, že přijede busem ve stejnou dobu jako jsem přijel já.

Jaké překvapení, když jsme zjistili, že celý sraz se už tam sešel, na úplně jiném nádraží než bylo řečeno že sraz bude. Ale co už, hlavně že jsme se sešli. Akorát Sammarin volala, že zaspala a že se k nám připojí později.

Nicméně i když jsme již byli (téměř) všichni, začal se sraz komplikovat. Nejdříve jsme se dozvěděli, že čajovna, kam jsme plánovali se odpoledne uchýlit, má zrovna tuhle sobotu zavřeno, stejně jakož i polovina restaurací, na které jsme po cestě Lípou narazili. Aspoň jsme našli otevřené pekařství, které bylo třetinou naší výpravy ihned vyloupeno.

Už od náměstí (kde se nacházelo i zmíněné pekařství) se za námi hnala "stíhačka" Sammarin, než nás konečně dohonila a připojila se k expedici "hledá se restaurace"

Nakonec jsme zakotvili v Baru Union, kde jsme si v zájmu našich peněženek objednali jen jednu rundu pití (v podobě koktejlů, horké čokolády a jednoho kafe, které s cenou 27,- činilo nejlevnější položku účtu) a byly i dva poháry a jeden medovník.

I přes Drakenovy protesty jsme se z baru Union vydali vstříc místnímu parku (se zajímavým rybníčkem) který byl (jak bylo předem referovánu) vskutku pěkný. Obzvláštně místní hřiště byla oblíbenými stanovišti naší výpravy. Ponejprve jsme okupovali jakousi imitaci lodě, na které si Rimstar zahrál galionovou figuru. Na druhém hřišti, na kterém jsme se také dlouho zdrželi, byly hlavní atrakcí houpačky, na které se doslova stály fronty (jen poznámka na okraj, těm nejmladším z nás je patnáct, těm nejstarším přes dvacet, ale zhoupli jsme se všichni).

Pak ovšem vyvstaly problémy kudy dál. Někteří chtěli jít do restaurace a někteří chtěli jít do muzea. Padly i návrhy na rozdělení se, ovšem vzhledem k tomu, že nás bylo jen deset, to bylo vždy hned zavrhnuto. Nakonec jsme se tedy vydali do muzea, kde jsme nejprve navštívili místní galerii (vskutku zvláštní expozice) a pak následoval zbytek muzea, kde se nám konečně podařilo se rozdělit na dvě skupiny. Jedna se zájmem procházela jednotlivá oddělení, zatímco druhá to vzala rychlokurzem a pak na zbytek netrpělivě čekali u východu.

Když jsme se konečně zase všichni dali dohromady u východu z muzea, vydali jsme se do pizzerie Moravanka (ne, neděste se toho názvu) kde jsme se konečně naobědvali a probrali spoustu zajímavých věcí. Bohužel, jak se nakonec ukázalo, spoje které si Derek pro pražské osazenstvo srazu našel, jezdí v neděli a nikoliv v sobotu a že spoj jedoucí v šest večer je toho dne to poslední, co jim do Prahy jede.

Inu nezbylo nám nic jiného než zaplatit útratu a vydat se zpět k nádržím, kde jsme se marně pokoušeli najít něco, co by jelo později. Nenašli jsme. A tak tedy v šest večer veškeré pražské osazenstvo vydalo na cestu domů. Akorát Draken nejel busem ale vlakem, ale ten mu jel ve stejnou dobu.

A ve stejnou chvíli se vydaly domů, na druhý konec Lípy než jsme se zrovna nacházeli, i profesor Arbatonová se Sammarin (Jane nás opustila již dříve) takže jsme nakonec zůstali s Yrsou sami dva. Pomalu jsme se vydali na toulku stmívajícím se městem, až jsme zašli do jedné kavárničky na kapučíno a završili jsme to společným kalíškem horké čokolády z automatu na nádraží. I mne vyhnala z Lípy /Inverness neúprosnost jízdních řádů, rozloučil jsem se na vlakovém nádraží s Yrsou, na kterou tam čekal odvoz, a vyrazil jsem na cestu domů.