Nehlučte děti, už ani muk, povím vám příběh z lesních luk … Ehm ehm ehm. Spíš o tom, kterak červený student známý jako Artemis Atakdál usiloval o životy vznešeného ministra kouzel aneb vrchní veverky, pana ředitele, jeho sekretářky, zeleného kolejního, havraspárské primusky, bradavického šafáře a všech ostatních, kteří také včas neutekli.

Bylo nebylo, vyvěsil červený student spolu s profesorem Alvarezem pozvání na sraz do Ústí nad Labem. Jedenáct nešťastlivců, nic zlého netušivše, se přihlásilo na prohlídku hradu Střekov a příjemné odpoledne v čajovně. Ach, jak hluboce jsme se mýlili!

Onoho červeného studenta jsem potkala na nádraží před husou. A to ne před ledasjakou, husa totiž byla potrefená. Ale kejhal červený student, nikoliv husa. Těsně po vřelém pozdravu z něj vypadla informace, že Střekov je zavřený a že si uděláme menší, šestikilometrovou procházku PO ROVINĚ k jakýmsi vodopádům a do čajovny. V té chvíli jsem poprvé prohlásila, že se dneska nejspíš zabiju. Jedničky z jasnovidectví od profesorky Minet o mých věšteckých schopnostech nelhaly.

Čas odjezdu se přibližoval a Stanley nikde, Derek nikde (ach, jaké to překvapení!), jen Lauri si to pomalu štrádoval od vlaku z Říčan. Začínalo být jasné, že původní plánovaný vlak nestíháme. A to Derek dostal informaci, že sraz je už v půl desáté (namísto oficiální půl jedenácté – aby to stihl!). Nakonec Derek dohopkal a když se doplazil i Stanley, vyrazili jsme zničit kus lesa zakoupením lístku.
Cestou do Ústí bavili Stanley s červeným studentem celé kupé hláškami z Cimmermana. Jak si to mohou tak pamatovat? A když zrovna neklátili nás tři historkami největšího Čecha, znárodnil mi Stanley propisku a psal si s ní inspektorské zápisky. Že by někdo přišel o výplatu za chybějící výuku?

Do Ústí jsme dorazili včas a světe div se, zbytek Hocz jsme nemuseli hledat dlouho. Zbytek zbytku představovaný ředitelem a Sus se dorazil až později (bůh ví, co mohlo za jejich zpoždění).
Vyrazili jsme tedy na cestu.

Jako první nás čekal výšlap do bezmála kolmého kopce k jakémusi čemusi, u čehož začínala naučná stezka. Mělo to věžičky a romantickou vyhlídku na Ústecké nádraží a paneláky. Podstatné ale bylo, že z kopce nikdo nepřepadl dozadu a místní malé děti nás nepředešly jen proto, že tam nebyly. Sus a pan řídící už takové štěstí neměli, ale o tom mi psát nepřísluší. Když jsme s Derekem došli zbytek skupinky, zaparkovala jsem vedle Stanleyho na lavičku a po vzoru ostatních počastovala červeného studenta nevraživým pohledem. Stanley poprvé navrhl, že bychom se měli vrátit a jít raději do čajovny nebo McDonalda. Moudrý to muž! Avšak červený student prohlásil, že to nejhorší máme za sebou. Vzhledem k pozdějšímu průběhu cesty si opravdu netroufám spekulovat o tom, co mu spadlo na hlavu.
Kdyby tak můj pan doktor věděl, jak vypadá moje rekonvalescence po mononukleóze …

Po krátké (!) přestávce jsme byli donuceni opustit stanoviště a opět vyrazit na cestu. Znovu nám byla slíbena rovina. Obávám se však, že zde došlo k elementárnímu nepochopení slova „rovina“ červeným studentem. Vyrazili jsme cestou sklonem ne zcela nepodobnou té předešlé. S Derekem a Stanleym jsme zůstali vzadu, jelikož se přiznám, že nejsem zrovna zdatný Boriš Umí Po Skalinách, Stanleymu se zřejmě nechtělo do toho kopce pospíchat a Derek se k nám připojil s vědomím, že disponuji velkým potenciálem rozbít si někde tlamu.
„Jé, hele zkratka,“ zaregistroval jeden z těch dvou strmou, nevinně se tvářící cestičku, která by nás snad k vrcholu kopce mohla dostat rychleji. Pustili jsme se tedy po ní a nebýt vzájemné spolupráce proti namrzlému povrchu a klouzajícímu listí, válíme se ještě teď doma se zlomenými končetinami a smějeme se vám všem, že musíte do školy a do práce. Kiš kiš.

„Doufám, že tady už je ta rovina, kterou sliboval,“ řekla jsem.
„Jo, kde by se tady vzal kopec?“
Byl tam. Sic už ne takový, ale byl. A na jeho konci byl pán s kozami, psy a hezkou chaloupkou, který nám řekl, že se do kopce trmácíme úplně zbytečně. Milé to zjištění! Měli jsme totiž zahnout už u Nebeských schodů. Ony schody jsou jistě oblíbeným místem sebevrahů a obecně lidí, co nemají rádi sebe a svůj drahý život. Schodům jsme se proto obloukem vyhnuli, a díky tomu jsme se teď museli kus vracet, abychom našli tu správnou odbočku na soutěsku smrti. Stanley podruhé navrhl, abychom se vrátili.

Soutěska smrti se jeví jako velmi přiléhavý název. Představte si cestičku, která z jedné strany končí skálou a z druhé strmým srázem, krom toho je celá zledovatělá a ne právě nejširší. Začalo nám být jasné, o co jde. O promyšlený plán, kterak se zbavit části vedení školy! Už ani nevím po kolikáté za ten den jsem navrhla, že bychom mohli červeného studenta pověsit za palce do sklepení nebo umlátit hůlkami. Doufali jsme alespoň, že onen vodopád, k němuž se táhneme Merlin ví kudy, stojí za to. Dle mého nestál, ačkoliv názory na tuto otázku se různí. Chytla jsem se tedy veverky za packu, Stanley se pomalu (ale jistě!) plazil chvíli před námi a chvíli za námi a vyrazili jsme.

Zanedlouho jsme potkali první dvojici důchodců, která se ani zdaleka netvářila tak ztrápeně jako my a ani šneci je neměli tendenci předbíhat (tak jako nás). Vyslovila jsem zásadní otázku: „Jak daleko je to ještě k vodopádům?“ Jedním slovem: Daleko. Našli jsme tedy lavičku a usadili se na ni. A čekali. Na koho? Na Godota. A přišel? No nepřišel! Zase! Parchant jeden. Derek vytáhnul mluvící kost a zavolal červenému studentovi informaci, že o horolezecké výbavě nepadlo na stránkách srazů ani slovo. Posléze do naší skupinky přibyli Diego s Jennifer, kteří se trhli od skupinky číslo jedna (vedené proradným červeným studentem) a připojili se k nám. Museli jsme zvýšit šnečí tempo na úroveň malých dětí.

Cestička se poklidně vinula před námi a slibovala nám milosrdné rozbití si tlamy a zamazání oděvu sněhem a blátem. Před námi se s klidem vynořovali další a další důchodci s úsměvy od ucha k uchu. To nám bylo krajně podezřelé, avšak došli jsme k teorii, že vyskakují ze země. Stanley navrhl, abychom se vrátili. A když jsme se jej zeptali, kudy by si cestu zpět představoval, ukázal na cestu, kterou jsme přišli. Spráskla bych ruce, kdyby to ovšem neznamenalo pád dolů. „Snad tu musí být nějaká cesta dolů, ne?“ Stanley s úsměvem ukázal na sráz pod námi a galantně mi pokynul. Raději jsme šli dál, až jsme konečně dorazili k poslední odbočce k vodopádům. „A tady už se zabiju určitě,“ prohlásila jsem třesoucím se hlasem. Faktem je, že na takovéhle výpravy mne moc neužije. Jsem typický student, který má rád svůj stoleček se židličkou, svůj notebook a svoje HO. Na lezení po skalách (či vůbec chůzi po náledí!) mne neužije, zimu z duše nenávidím a … a … a vůbec! Mé obavy potvrdil kus urvaného zábradlí, který si jen tak ležel kus pod námi. Stanley, Diego, Jennifer a já jsme se zastavili a prohlásili, že dál už nejdeme. Derek odhopkal k vodopádu, místo něj k nám přibyla Lole. Zanedlouho se na cestě objevilo cosi zabláceného, co jsme nejdřív nepoznali. Identifikace byla možná až podle doprovodu, jenž tvořila Sus. Aha, ředitel.
„Páni, vy jste tady ale rychle!“ pozdravila jsem je užasle.
„No protože on strašně žene!“ Následoval výčet toho, kde všude se ředitel vyválel. Do smíchu nám nebylo, jelikož jsme málem skončili stejně.

Rozhodli jsme se po cestě vyšplhat zase nahoru (v čemž mi musel pomoci Stanley, protože sama jsem měla tendence nabrat směr spíše opačný) a počkat na zbytek na lavičce (proč asi? No … zkrátka se nám nezamlouvala ani jedna cesta, kterou bychom se mohli vydat, a tak jsme čekali na červeného studenta, aby to rozhodl on, a my si na něm mohli vylít vztek). Lauri nás blýsknul foťákem (sama se divím, jak vyděšeně jsem se tvářila) a šlo se na klouzačku. Cílem bylo přejít celou cestu po dvou (ne po čtyřech ani po zádech, což by vzhledem ke stavu cesty nebyl žádný problém!). Na konci klouzačky nás čekal drátěný plot, za který jsme děkovali té hodné duši, která jej tam vykouzlila, a sručkovali po něm dolů. Hurá, konečně jsme stáli pevně na zemi! Nastal čas pro kamenování červeného studenta. Naštěstí jsme byli tak vyčerpaní, že jsme jeho mladý život ušetřili. PROZATÍM!

Do odjezdu plánovaného vlaku zbývalo půl hodiny a mně začínalo být jasné, že můj odjezd domů už nejistí ani ten poslední autobus, ale opět ochota mé babičky nenechat mne v nejbližším městě na pospas vlkům a dojet pro mě k vlaku. Vyrazili jsme do čajovny. A jelikož ředitel rezolutně zamítl možnost jít po rušné silnici (ale po rovině!!!), pustili jsme se opět do kopce. Zhruba po dvaceti minutách (což mně subjektivně tedy přišlo nejméně jako hodina!) jsme došli na místo určení. A tam … nic. Žádná čajovna. Že by ji někdo ukradl?! Že by se propadla do země? Že by nás červený student OPĚT záměrně mystifikoval? Ano! Čajovnu si dovolil zastrčit za roh! Nepřišel si ale na Lauriho, který začichal a neomylně určil směr. Jako stádo hladových gryfů jsme vpadli dovnitř a vybrakovali všechno, co v čajovně měli. No dobře. Tak skoro všechno. Nechali jsme naše znavená těla padnout na polštářky posetou zem s vědomím, že se nám bude obtížně vstávat a pustili se do konverzace o Hocz, úkolech a grafomanech. Nad horkými čaji nám papuly jely jak namydlený drak a do tváře se nám pomalu vracela barva a do srdcí dobrá nálada. To je ta magická moc čajoven, vážení!
A aby toho nebylo málo, krátce před tím, než se Lole poprvé zvedla, že jí jede vlak (a než jí bylo sděleno, že přemýšlí ve špatných časových relacích a že má ještě hodinu), rozeslal ředitel stipendia. Konečně! Volejme sláva a pět dní se radujme! Cože? Jen tři? Ale … ale!

Nastal čas vydat se domů. Tentokrát se Lole zvedla už na správný vlak, poplatili jsme útratu a vedeni červeným studentem jsme po chůzi rychlostí 60 km/h zabrzdili na nádraží. Respektive nás zabrzdil Derek, který se zakecal s Blackym (říďou) zrovna ve chvíli, kdy jsme odcházeli na vlak. Nakonec nás se Derek a Sus doběhli relativně včas, a tak jsme za čtyři minuty odjezd nastoupili do vlaku. Jenže vlak byl plný mudlů, kteří nám nenechali žádné volné kupé. Avšak Derek, coby ministr kouzel, pohotově vykouzlil další vagón (celý modrý!), který jsme okamžitě zabrali. Sestava Sus, Stanley, já, Derek, Lauri a červený student působila na mudly dostatečně odpuzujícím dojmem, a tak jsme cestou do Prahy mohli nerušeně kout pravé kouzelnické pikle.

A tak se skončil Sever slet v Ústí nad Labem. Všichni jsme to přežili, i když se někteří z nás (všichni?) následující den ztěží pohnuli. A jedno upozornění na závěr: Nelijte petrolej do starého ušáku!