... aneb Předvánočních srazů není nikdy dost.

Fakt, že pojedu na předvánoční sraz do Brna, byl jasný ještě dřív, než jsem vůbec věděla, jestli pojedu na ten pražský, který se konal minulý týden a který měla pod palcem Arlette (té se, mimochodem, raději neptejte na reálné jméno, protlemí Vás). Aby taky ne. Na Brněnsku mám přece drahou druhou polovičku a úžasnou Fínixku! Jediné, co se mi nelíbilo, byla doprava. Proč nevede metro z Prahy do Brna? Sice, co bydlím na Kladně, jsem Brnu blíž o celých 80 kilometrů, ale pořád mi cesta trvá tři hodiny. A seďte si v jedné poloze tři hodiny. Ještě teď jsem celá rozlámaná...

Přišla sobota. Musela jsem vstát brzy, abych stihla správné spoje, abych byla v Brně na jedenáctou. Víte, moravští Hoczáci neberou ohledy na cestovatele z Čech! Nekompromisní přístup neorganizátora Alessandra mě donutil vstávat v šest, jet spojem v sedm a být v Praze v půl osmé. A zde se na chvíli zastavíme. Report by měl popisovat průběh srazu a možné doporučení pro nějaké „příště“, ale já Vám prostě musím popsat svou veleúžasnou cestu, kterou jsme s Fínixovou označily za jednu velkou haluz. Fínixová mi ještě v pátek zdůrazňovala, abych si zarezervovala místo v busech, že s SA po ránu pojede více lidí. Kdepák, Miuš, Rájenová nic nemusí, to vyjde. A hádejte. Vyšlo. Jedno poslední místo čekalo jen na mou maličkost. (Ale zdržet se někde o minutu, už bych se lístku nedočkala. Ale to jenom mezi námi.) Tak jedeme do Brna. Nebo do Moravstánu, do rozvojové země. Jak chcete.

Cestu jsem přežila. Jen bych prosila někoho, aby opravil tu moravskou část D1, to drncání u konce nebralo konců. A nedalo se při tom ani spát. Nicméně jsem dojela ve zdraví, jen celá rozlámaná. V Brně byla zima. Zajímavé, v Kladně a v Praze byla taky! Neuvěřitelná shoda náhod. Na hlavním nádraží, kde jsem si chvíli postála, mě nadšeně uvítala má první láska, která mě samou radostí polila čerstvou horkou čokoládou, nic příjemného. Ale kdo by to blondýně neodpustil. Po láskyplném uvítání jsme společně čekaly na další lidi. Ve srovnání s pražským srazem, kde nás bylo čtyřicet, byla účast na brněnské verzi téměř zanedbatelná. Ale mně milejší. Všichni jsme v jedenáct rozhodně nebyli, ale to nebránilo tomu, abychom začali s programem. A ten začal na náměstí, jež bylo plné mudlů, kteří okukovali vánoční trhy. Ty byly ve skutečnosti velikonoční, ale kdo by dělal rozdíly.

Po vydatném obědě jsme se dopotáceli zpět na mudly plné náměstí a s plnými žaludky a spokojenými dušemi jsme se vydali vstříc nebezpečí a tajemnosti brněnského podzemí, které má svou bohatou historii. Po počátečních problémech, chaosu a zmatení jsme se konečně dostali na prohlídku. Byla velice působivá, ale místo dalšího popisu Vás raději odkáži na fotky. Když jsme se po prohlídce vraceli pro věci, které hlídal vzorný a poslušný Deilen, naštvali jsme asi jednu paní z personálu. A to jsme kolem prošli jenom třikrát! Někteří lidé se v dnešní době vůbec neumí chovat. Ale vůbec. Po podzemí následovalo vyzvednutí dalších zbloudilých oveček, kterým trvalo o něco déle, než Brno našli. Ušetřím Vás popisu čekání ve Vaňkovce i dalšího postávání na náměstí, to stejně nikoho nezajímá. Čajka čeká...

Každý správný Hoczák už byl alespoň jednou v čajovně s Hocz společností. Proto nějaký podrobný popis nebude třeba. Došlo se, zablblo se, objednalo se, hráli se hry, klábosilo se, pomlouvalo se, smálo se, uráželo se, rýpalo se, debatovalo se, provokovalo se, fotografovalo se, natáčelo se, přicházelo se, odcházelo se, vodnicovalo se, čajovalo se, a podobně. Myslím, že k tomu není třeba ještě něco dodávat. Čajovna jako každá jiná. Nemluvě o tom, že spousta detailů je přísně tajná a ve chvíli, kdy by se dostala na veřejnost, nedopadlo by to moc dobře. Tak se mě ani neptejte!

Na závěr (ano, ano, už to ukončíme) bych chtěla všem poděkovat. A vzhledem k účasti, která na brněnském předvánočním sraze byla, si je dovolím všechny vyjmenovat. Můžete se, Vy, kteří se zde přečtete, cítit důležitě. Tak tedy: poděkování patří především slečně Phoenix, která se chopila role organizátorky, která je má skvělá kamarádka a kterou, doufám, zase uvidím co nejdříve. Další díky patří panu Nicolsburgovi, protože se mnou měl celý sraz trpělivost, protože je prostě skvělý a protože bez něj by ten sraz nebyl tak fajn. Dík adresuji i Alen za vše, co následovalo po sraze. Bladerovi, protože je to prostě velká legenda a protože mu nežeru jeho postoj „nezajímáte mě“, který je u něj na denním pořádku. Deilenovi, že se vůbec ukázal a že se díky jeho přítomnosti jednou nerylo ani do mě, ani do Mii. Ale seš fajn, kámo, tak si to neber osobně. Děkuji také Elvíře, Dexterovi, Laurimu, Derekovi, Kiaře, Ansí, Samanthě a Angelovi za to, že tam byli, že byli skvělá společnost a že jsme se společně dost nasmáli. V poslední řadě jedno „díky“ posílám Ewangelině, že si po pěti letech známosti našla čas a mohly jsme se tak poznat osobně. Dík, dík, dík. Jste skvělí, bando.

Konec hlášení. Uvidíme se na dalším sraze, děcka.