*rychle přiběhnout domů a zapsat všechno, co si pamatuju, abych to rovnou mohla sepsat do reportu....* (Fox, myšlenky do hvězdiček nepatří!)
To je fuk. Prostě byl sraz, v Práglu, nebo v Klecanech u Prahy, chcete-li to doslovně. Neskutečně jsem se toho bála, asi tři týdny před srazem jsem prostě skoro přestala jíst, nemohla jsem jíst, jak jsem se bála, byl to můj první sraz přeci jenom.
Scharlotte si mě vyzvedla kdesi pod koněm, šly jsme nakoupit a pak, totálně promoklé, dorazily na Hlavní nádraží, kde byla velká spousta lidí, co jsem neznala a kterých jsem se bála.
Ale nakonec jsem to přežila. Až na to, že to seznamování probíhalo stylem:
„A ty jsi kdo?“
„No, Foxie.“
„Fox?“
„Jo. Malá, žlutá, mrzimorská, průserář.“
„Aha, tahle Foxi.“
Takže tak. Ovšem všichni ví, kdo jsem, to je dobře, ne? A to se taky počítá. Křišťálka (^^)
Jakmile jsme se tak nějak teoreticky doplácali do klubovny a ubytovali se, šlo se jíst a pak spát. Vlastně nic zajímavého, jen jsme si řekli, co vlastně budeme další den dělat.

Sobota byla zajímavá. Noc jsme dosti protrpěli, protože to prostě nešlo tam spát. Tvrdé, nepříjemné, přišla jsem si jak princezna na hrášku, cítila jsem i přes karimatku a spacák každý hrbol. Hrůůůza.
Postupně jsme se vybatolili z postelí (pokud se tomu tak dá nazvat) a šli hrát Turnaj.
První části byli draci, což bylo neskutečně vtipné. Představte si hromadu kluků a holek na jedné hromadě, jak se vezou ke kládě (prohrála jsem) a pak zas nazpátek.
Druhou části bylo sesbírání částí obrázků (jezero) a sestavení Harryho tváře. A nakonec jsme šli do lesa (mám pocit, že nás tam Síca chtěla nechat, ať se porveme jak chceme, ale Jess to ukecala, ať máme šanci na přežití a návrat).
To bylo příšerné. Sice myšleno v dobrém slova smyslu, ale vážně to bylo neskutečné. Prostě. Krásnohůlky měly klíček od klubovny, Bradavice a Kruval bojovali (nebo Krásnohůlky a Bradavice proti Kruvalu?). Byla to mela.
Důdl mi vyrazil půlku zubů, utopil mě v křoví, mám totálně vyřvaný hlasivky z toho, jak jsem na něj furt ječela, jsem celá rozbolavělá, jak mě furt držel a snažil se mi sebrat klíček, mám deprese z toho, že jsme se ztratili a já jsem všechny vedla někam do háje, ale nakonec jsem trefila, a úplně nejvíc mě štve, že jsme se tak moc snažili, ale nakonec jsme nevyhráli. Chudáka Keke zabili hned.

Ale celkově to bylo fajne. Moc fajne. Sice jsem nemocná, pomlácená, okousaná a nevyspalá, ale žiju. A mám pocit, že bych možná i mohla jet na další sraz. Ovšem poté, co se vzpamatuju z psychického traumatu, který jsem právě získala.

Velký dík, který na konec chci věnovat patří organizátorkám, Emčovi, Damonovi, Mirandě, Lottce, Laurimu, Teile, Janie, Ansý, Deilovi, Mudlovi a Tesscontě.