Před pár dny (už je to týden!) jsem se zúčastnila pražského srazu, který byl očekáván dlouho dlouho předtím, než jsme se v diářích k tomuto datu vůbec přiblížili. Netroufám si tvrdit, zda byl tak nadšeně očekávaný z důvodu toho, že se organizoval ve snadno dostupné Praze, Matičce měst, anebo protože jej měl pod palcem všemi oblíbený Lucas Laurie. Teda Lukáš. Prostě jeden z nich. Tak či tak, řeknu-li to krátce naprosto výstižnou větou: sraz byl výborný! Od začátku do konce. A pokud tohle říká Rájenka, pak setsakra věřte tomu, že na tom něco bude...

Celý nadcházející týden, který nekompromisně mířil k onomu očekávanému datu (tj. 19. 6. 2015), jsem se cítila hrozně. Příšerně. Unaveně. A především vystresovaně. Inu, to byl taky nápad, vymyslet si stěhování ve stejném týdnu jako třídenní sraz! Dokonce, protože jsem to já, nadšený magor, který jakmile dostane sebeblbější nápad, musí ho zrealizovat, jsem dostala úplné vnuknutí pro přípravu překvapení pro lidi, jež jsem dlouho neviděla. Anebo nikdy. To už je ve finále jedno. Ještě teď mám jasnou představu v hlavě a ta mě při každém probuzení ubíjí. Naneštěstí pro mě a především pro srazovníky, i přes své brzké opuštění postele, jsem své překvapení nestihla a můj odjezdový den začal všelijak, jenom ne skvěle a úspěšně. A přesně v takovém rozpoložení jsem jela těch 40 km, jež mě dělí od hlavního města, abych se sešla se svou nejdražší a nejblonďatější spoluorganizátorkou v celém okolí. Vlak měl samozřejmě drobné zpoždění, moje nehoczácká schůzka málem nevyšla a v celé své roztržitosti jsem si zapomněla cvaknout lístek, takže mě čekalo velice nemilé doplácení nějaké připitomělé přirážky. Měla jsem chuť jet domů.

Nestalo se tak. Oklepala jsem se a jela vstříc víkendu, u kterého jsem si netroufla představovat si, co mě vlastně čeká. (Pro vás, kteří mě moc neznají – můj poslední sraz byla Hájenka 2012.) Zatímco jsem si škrtala první úkoly pomyslného „nezapomeň“ seznamu, Lucasův iRP mazlík, Madeira, mě táhla napříč Prahou, abychom vyzvedly klíče od klubovny. Kdybyste viděli, co jsem viděla já, taky byste měli docela strach z toho, jaký typ klubovny nás vlastně čeká. Na ženu, která v té velké budově zastávala zřejmě vysokou pozici, se vyjadřovala hůř než moje pubertální sestra. Ale fajn.. O detailech naší cesty po Palmovce, hledání tramvaje na nepřehledné křižovatce a sházení se na pěti místech Prahy už asi raději pomlčím, nepotřebuji, abyste se mi na dalším sraze/čajce posmívali. Anebo řešili, která z nás dvou je větší blondýna. Užily jsme si své!

Sraz měl sice oficiálně začínat v 17.00 středoevropského času na hlavním nádraží, ale to by to nebyli Hoczáci, kdyby se už ve čtyři neposbírala skupinka mající asi 10 účastníků. Včetně těch neohlášených a nikým neočekávaných. Mohli jsme směle vyrazit směr Hlavně Nedráždi a s nadšenými úsměvy čekat na další srazovníky. Co vám budu povídat, tohle mě nikdy nějak nebavilo. Sedět pod tabulí odjezdů a čekat a čekat. Teď jsem většinu neznala, tak jsem je nemohla ani vyhlížet. I kdybych je znala, tak na ně bez brýlí stejně neuvidím... Prostě nuda. Nejvtipnějším zážitkem byl okamžik, kdy jsem s Lesterovic seděla a čekala na nějakého Hoczáka, protože se nám povedlo ztratit skupinku, s níž jsme přišli a Hoczáci se mezitím shromažďovali na druhé straně sloupu. Trapaaas. Krátké pozdvižení způsobila i bývalá ošetřovatelka Fínix ve svých titěrných šatech, ale i to jsme úspěšně přežili. Mohlo se jet na klubovnu a oficiálně to rozjet.

Hned na začátku nás pan Lukáš seznámil se základními pravidly klubovny, takže jsme třeba nesměli jezdit na ovcích nebo zapalovat prolejzačky, a následně nás poslal za slečnou Veronikou, aby nás zkásla ještě dřív, než jsme stihli něco rozbít a utéct. Po krátkém úvodu kolem ohniště jsme se rozdělili na dva tábory; na ty, co se chtěli vzájemně představit v kruhu důvěry a na ty, co dali přednost Nicolsburgovi a jeho buřtům. Lukáš potrápil naši schopnost mluvit v davu a paměť, aby nás následně poslal zabydlet se a načerpat síly před prvním bodem programu. Než se šlo spát – podotýkám, že na první srazovou noc překvapivě brzy – byli jsme svědky šachové partie mezi Kailym a Cairem, vyslechli jsme si úvod Inkoustového srdce a poslouchali Lukášovy monology. Celé hodiny. Pan organizátor měl jediné štěstí, že se na něj dá v případě nouze aspoň koukat a že má moc příjemný hlas. Takový vycvičený. Ve zkratce – neunavil nás fyzicky, ale o to více utrpěla psychika a my padli celí intelektuálně znavení do provizorních postelí. Veškerý program byl totiž připraven na ZÍTRA. (Zatímco všichni postupně odpadali, na našem VIP místě se až do brzkých ranních hodin zvládl ještě řešit hlemýždí sex. Nevěřili byste, jak zajímavé je to téma!)

Když jsem se v sobotu ráno probudila a povedlo se mi dostat z hlavy představu dvou hlemýžďů, věděla jsem, že jsem se měla víc vyspat, protože byl před námi náročný den. Všechno, co pan Lukáš vymyslel, se mělo odehrát především v sobotu. Já vás naštěstí nebudu zatěžovat detailním popisem, protože to bych tu byla klidně ještě zítra, ale ve zkratce; organizátoři si pro nás připravili velice zajímavou přednášku o nových možnostech hraní na Hocz, pro mě to sice nebyla žádná novinka, ale i tak jsem s radostí poslouchala, jak se tento herní svět posunul a posouvá. Ve srovnání s jeho úplným smajlíkovým začátkem. Přednáška mi připomněla, jak moc mám Hocz ráda a za kolik věcí a lidí mu vlastně vděčím. Byli jsme také svědky dalšího scénického čtení ze světa HNP a bylo nám dokázáno, že co vypadá dobře na chatu, rozhodně nemusí působit tak zajímavě ve skutečnosti v amatérském divadelním představení. Ovšem na Lucasův pád přes křeslo a Lenu v lodičkách byl vskutku skvělý pohled.
Největší událostí soboty byla ovšem bezesporu improvizační hra s názvem Inkoustové srdce. Sice jsme zpočátku nevěděli, co vlastně máme dělat, po tom, co jsme coby skupinka hráčů poslali skupinku postav na chaty, ale to se brzy přehouplo a už jsme mohli rozehrávat hry plné intrik a podrazů. Sice jsme byli hráči, ale ani zdaleka jsme nebyli ti, co tahali za provázky. Byla víc postava nebo autor? Zabila jsem tu cizí postavu já? Fakt jsem na tom tak špatně, že už věřím své postavě víc než sama sobě? Inu, hlavy nám to pomotalo víc než skvěle. Věřte mi! Po dvou hodinách jsem skoro nevěděla, čí jsem a jestli jsem všechno špatné přece jenom neprovedla já. Stává se.

Program byl výborný, záživný, čas plynul bez nudných a prázdných mezer a já si sraz užila na 150 %. Korunkou celého víkendu bylo sobotní/nedělní čtení velmi starého logu se smajlíky, který nedokážu dostat z hlavy a kdykoliv si na to vzpomenu, hlavou se mi ozve Evženovo Ewwwwww a Saturnino Pollyyyy... Prostě chňá!
Velice smysluplně strávený víkend, mám zase chuť dodělat všechno rozdělané. A mile mě překvapilo, že valná část srazovníků zůstala v neděli ještě dlouho do pozdního odpoledne a pomáhala jak s úklidem, tak volnou zábavou.

Všechny vás miluju, nedostatky jdu napsat do feedbacku a čau zase příště!
Na závěr poznámka pro všechny, co je z nějakého důvodu vymlouvají ze srazů nebo se bojí. Hoczáci jsou převážně společností nepochopení nerdi a celkově divní lidé (komu přijde normální hrát si na čaroděje, kromě nás, hm?) a sraz je jediné místo, kde se lidé jako my můžou cítit v bezpečí, kde je společnost přijme a kde můžou být takoví, jací jsou. Prostě náš vysněný Svět.

Vaše nejzelenější Lůca ☼