Ještě v pátek večer doma jsem si sbalil do báglu potřebné, ale i nepotřebné věci, a na radu p. ministra „vezmi si izolepu, nikdy nevíš, kdy se ti může hodit“ jsem si i jí vzal. Na ráno jsem pro jistotu nařídil budík a 3 připomínky s názvem „vstávej do školy - do Bradavic“ na 6:44.
V sobotu ráno jsem měl trochu zpoždění, protože jsem byl nervózní a nestíhal jsem. V 7:15 jsem měl být u p. ministra, ale najednou jsem si všiml, že 7:15 už bylo a slyším jak před našimi okny troubí auto. Vylezu ven a p. ministr na mě volá: „Kde se flákáš, musíme už vyrazit.“ Tak jsem popadl bágl a nasedl jsem do auta. Ministrova matka nás odvezla do Českého Brodu na nádraží, kde jsme si počkali na vlak. Když přijel urychleně jsme se rozloučili s minstrovou matkou, která do nás do poslední chvíle hučela, že nemáme při přestupu přelézat přes koleje a že jí máme často volat, a nastoupili jsme do osobního vlaku.
V Kolíně hned jak jsme vystoupili, slyšíme doznívající hlášení o tom, že je přísný zákaz přecházení přes koleje. Vzpomněli jsme si na ministrovu matku a vlezli do podchodu. Tam jsme chvíli zmateně pobíhali a koumali z jakého nástupiště to jede, až jsem se nakonec zeptal výpravčího, který v podchodu zrovna náhodou tak trochu přešlapoval. Po poradě s odborníkem jsme se dověděli, že jsme vůbec nemuseli do podchodu, protože vlak, kterým jsme měli odjíždět, byl hned proti tomu, kterým jsme přijeli. S lehce trapným pocitem jsme opět vylezli na původní nástupiště a p. ministr kontaktoval máti, aby jí uklidnil, že přes koleje jsme nepřecházeli. Museli jsme nastoupit do kuřáckého vagónu, protože jinde už bylo plno, ovšem nakonec i tam jsme stáli.
Po více než půl hodině stání u dveří a zastávce ve stanici kde vystoupilo podezřele hodně lidí, mě nakonec napadlo se podívat jestli není volné místo v nějakém kupé. Nakonec jsme zakotvili v kupé, kde seděla jedna mladá paní s milým psíkem a jeden mladý milostný pár. Když jsme vstoupili do kupé, se slovy jestli můžeme přisednout, vložil se do toho onen pes. Jeho panička mu chytla tlamu, a řekla že klidně. Pes ještě trochu vyváděl, ale potom co jsem mu dal kus řízku, co mi přibalila matka, si mě docela oblíbil.
Po delší době slyšíme od vedlejšího kupé teploušským hláskem: „Nedáte si becherovčičku, co? A co takhle nějaký nikotýneček aby vám ten alkoholíček potom více chutnal, co? Nebo tady pro dětičky, nějaké brambůrky, nebo... takže dvě kafíčka říkáte? Ano to je skvělé a co takhle cukříček nebo smetánku? Ne? Tak dobře, 26 korunek to bude.“ Paní s psíkem obrátila oči v sloup a jen tiše řekla: „Ježiši.“ Po deseti minutách se chlapík vydal i k našemu kupé. My trochu zpanikařili a já navrhoval p. ministrovi, že budeme dělat jako že spíme, ale bylo už příliš pozdě protože chlapík se nebezpečně přiblížil nadechl se a začal: „Nechcete…“ Ovšem v tom se do toho nečekaně vložil náš psí přítel, který ho spolehlivě „překřičel“, a tak nebylo slyšet ani vlastního slova, jen ten psí štěkot. Tentokrát se panička ani příliš nesnažila ho utišit, jen tak naoko. Ten chlapík to asi tak po půl minutě vzdal a šel dál. Pes přestal štěkat a panička pronesla: „No vidíš Díno, ani to ten pán nestihl celé vyjmenovat.“ S p. ministrem jsme se snažili udržet smích, ale nešlo to. Později se chlápek vrátil to zkusit ještě jednou, ale jen do našeho kupé nahlédl, a psík pohotově znova začal, tak už jen mávl rukou a zmizel.
V další zastávce k nám ještě přisedl jeden starší pán, kterému se Díno taky zalíbil a měl mnoho pěkných historek nejen o psech. Zamilovaný pár si dal ke svačině jablko, a Díno se náhle rozhodl změnit páníčka. Celé jablko nevyloudil, zato si pochutnal na ohryzcích. Později když mužská polovička páru odešla na záchod, pes se rozběhl za ním a skončilo to tak, že ho panička musela lovit v uličce.
Když jsme po 3,5 hodinách dorazily do Přerova, těžce jsme se rozloučili s osazenstvem kupé a vystoupili. P. ministr informoval ředitele, že už jsme na místě, já jsem o stejné věci informoval svou máti. Po 5 minutách jsme se potkali na nádraží s ředitelem a Geloarad de Smog/Draken. Přivítali jsme se, šli jsme z nádraží a p. ředitel na nás vyzkoušel zda podle instrukcí lze trefit na pověstné nástupiště 93/4. Myslím, že jsme docela uspěli a když jsme dorazili na vhodné místo do stínu tak já jsme se rozhodl odskočit si na WC, ale u pánů bylo napsáno „Zákaz vstupu, probíhají opravy“, nebo něco v tom smyslu. Při představě, že bych musel na dámy se mi na chvíli přestalo chtít, ale po chvíli se pocit vrátil a já se vrátit musel zpět na nádraží. Bylo něco po dvanácte hodině, když jsem se vrátil z WC, a tak jsem poprvé navrhl jestli se nepůjdeme někam občerstvit. Ostatní říkali ať počkám až nás bude víc, že pak půjdeme společně. Můj druhý, a taky poslední řízek jsem si chtěl nechat na zpáteční cestu a dobře že jsem tak udělal. P. ministr tam začal něco řešit a já čekal.
Ve 12:45 jsme se vydali na nástupiště. Konkrétně mezi zastávku 9 a 10. Zrovna na tom místě byla jedna šikovná lampa, a tak jsem vyndal papír a chtěl na něj napsat 93/4. Avšak p. ministr mě nařkl, že to dělám příliš malé a tak jsem mu to přenechal. Jemu ruka trochu ujela a tak se tam nakonec čtyřka skoro nevešla. Po kratších dohadech jak ceduli situovat, aby byla čitelná pro všechny kdož se budou potloukat okolo a hledat nás, jsem já s pomocí izolepy přilepil papír na lampu, a pak jsem začal číslice vybarvovat svou mikrotužkou. Najednou slyším, jak se o pár kroků dál seznamuje p. ministr s nějakými dívkami. Nechal jsem na chvíli vybarvování a šel jsem zjistit co se děje. Byla to Alen a Veron. Taky jsem se představil a šel dokončit své dílo. Při dokončování poslouchám jak p. ministr vypráví příhodu z vlaku. Potom když sem dokončil své dílo, tak kde se vzali, tu se vzali Ginny, David a Eddy v kouzelnické výstroji. Já jsem zatím nalepil druhý papír, kde jsme se museli všichni podepsat. Poprvé jsem vytáhl z báglu inkoust a brk, ale nějak mi to s ním nešlo, a tak jsem to po chvíli vzdal a vytáhl radši svoji propisovací tužku. Tužku jsem pak přivázal na šňůrku, kterou jsem následně připevnil na sloup. Poté jsem na další provázek připevnil i umělohmotnou lžičku z mojí výbavy. V jedné chvíli se mi stalo, že jsem brk chytal po nádraží, protože mi ulítl, ale pak jsem ho o pár nástupišť dále chytil. Napadlo mě brk ořezat do špičky, ale jaksi se mi to nějak vymklo z ruky, a ten brk byl najednou tak krátký a tupý, že bych ho radši vyhodil. Nakonec jsem však brk uložil do báglu a nechal na pozdější časy.
Čekalo se už jen na p. Lukas a Ronalda. Po delším čase se dostavil na své Komětě p. Lukas. Pozdní příjezd okomentoval slovy: „Tak jsem tu trochu zabloudil.“ Dostal ode mně školní trest za pozdní příchod na sraz - podepsat se brkem a inkoustem. P. Lukas se ukázal jako správný zálesák, popadl svou příruční kudlu, prvním pokusem seřízl brk do ukázkového tvaru, pak uchopil brk do ruky namočil ho do inkoustu a zvěčnil svůj podpis na papíře.
Poslední kdo scházel byl Ron, ale protože pan ředitel už také znervózněl a chtěl mu vyrazit naproti na nádraží, tak napsal na ten papír na sloupu zprávu „Rone, jsme na nádru“. Zpráva se nesetkala s pochopením ani těch nejchytřejších a ředitel vysvětlil, že si chtěl tu zprávu zkrátit. Ale potom někdo řekl: „Napiš pod to vysvětlivky, nádr = nádraží.“ „To si to teda zkrátil.“ komentoval kdosi. Nakonec jsme nemohli zapomenout ještě udělal na papíru copyright a malou reklamu naší škole, a kdosi ještě dopsal: „Tato stanice nemá nic společného s MHD, zničení se trestá pokutou 500 galeonů.“ Začali jsme přepočítávat galeony a v tom se začal podezřele přibližovat jeden mužíček v zeleném. Všichni už z dálky záhadně poznali, že je to Ronald, a proto všichni zvolali: „Ahoj Ronalde.“ Mezi tím p. Lukas si šel zamknout tu svou ubohou Kometu jedna čtyřicítku ke stojanu u nádru.
Pomalu se blížilo ke druhé hodině. Přemýšleli jsme kam půjdeme. Já už nejméně po desáté navrhoval jestli nepůjdeme někam na jídlo. Pod vedením Ronalda jsme se nakonec vydali už někam konečně občerstvit. Cestou jsme museli dát ředitele na provaz, aby se nám ještě s Geloarad de Smog/Draken nezatoulali. Já cestou koukal po zemi, jestli nenajdu nějaké brky, jeden jsem cestou přece jen našel, ale nakonec zůstal nevyužit. U jedné restaurace s námi moc spokojeni nebyli, a proto jsme udělali čelem vzad a šli jsme hledat něco jiného. Zastavili jsme se na stinné terásce pizzerie zvané „U Madony“. Protože na terásce nebylo dostatek židlí, tak jsme si vypůjčily ještě několik zevnitř. Každý si tam něco objednal, já konkrétně sprite a pizzu s názvem „Funghi“. V té době jsme co jsme obědvali, vyndali Alen a Veron kameru, načež jsme se museli všichni postavit, říct své jméno a něco o sobě. Potom jsme řešili dost věcí ohledně HO, a p. Lukas vše důkladně zapisoval. (Podrobnosti dostatečně rozvedené u ostatních a na videu).
Když jsme dojedli, dopili a dodebatovali přemístili jsme se do parku. Tam se ředitel a Geloarad de Smog/Draken usadili na lavičku, a provozovali tam jisté soukromé věci. My ostatní jsme si sedli, lehli a jinak se rozložili na trávu. Snažili jsme se vytvořit takové kolečko, protože Ginny vytáhla karetní hru „BENG“, při které jsme se nakonec také dobře pobavili. Já jsem vypadl jako první, takže jsem nadále mohl jenom koukat na ostatní. Už si ale ani nevzpomínám kdo vyhrál.
Po delší době co jsme se škvařili na slunci, nás napadlo se schovat do stínu pod stromy. Proběhl rychlý přesun, a mezitím už Ginny měla připravenou novou hru „Hádej kdo sem“, některým známou z pořadu „O poklad Anežky České“. Pro začátek řekla, že nám dá něco lehkého. Já jsem si mezitím musel dojít na WC zpět do pizzerie, a když jsem na zatlačil na splachovadlo, tak se nějak zaseklo, a voda protékala dál. Radši jsem šel od toho dál, a snažil se rychle zmizet. Při odchodu jsem, nevím proč, zhasl světlo a když jsem se nad tím zamyslel chtěl jsem ho znovu rozsvítit, ale už to nešlo. Radši jsem z toho prokletého hajzlíku rychle upaloval a vrátil se zpět k ostatním. Když jsem doběhl, nejdřív mi bylo mile sděleno „hrajeme hru, sedni a hrej“ a další slova patřili Ginny a zněla: „Jsem mrtvá žena.“ Jak jsem později zjistil šlo o informace, které mezitím zjistili o její vymyšlené osobnosti. Padalo mnoho otázek. Jediný kdo jí nakonec poznal byl p. Lukas, který zjistil, že je to nějaká královna ze Sáby. Ani se nedivým, že to jako jediný poznal, když je učitelem dějin. Kdosi konstatoval něco ve smyslu: „To teda bylo fakt děsně lehký, hlavně že to všichni znali.“ Ginny se podivila, jak je možné že nikdo nezná královnu ze Sáby a vyslechla si pár oprav od Lukase, který zpětně rozebíral na které otázky odpověděla chybně. Potom přišla řada na p. Lukase, o kterém si už ani nevzpomínám kdo byl. Potom když jsme se podívali na hodinky, zjistili jsme, že už je čas jít.
V polovině cesty zpět zjistil p. Lukas, že ztratil klíče. V tom jsme se všichni začali šacovat, jestli všichni všechno máme. Po krátké chvíli se p. Lukas úspěšně vrátil. Dohodli jsme se, že se půjdeme ještě podívat na naší zastávku 93/4. Byli jsme docela překvapeni, že tam pořád naše papíry byly, ale bohužel nastal čas loučení. Alen a Veron zůstali na zastávce 93/4, kde čekali na odvoz. My ostatní jsme šli na nádraží. Tam se od nás po chvíli odpojila Ginny s Eddym a Davidem. Já jsem se ještě zeptal na pár otázek p.p. Lukase. Zeptal jsem se ho např. jestli bych se mohl také nějak účastnit famfrpálu, i když jsem se nepřihlásil. P. Lukas jenom řekl: „Něco se s tím udělá, přinejhorším bys mi pomáhal roznášet občerstvení.“ Po dalších několika menších otázkách se podivil: „Ty snad máš ty otázky napsaný někde na ruce?“ Upokojil jsem ho, že nemám. Po mých vyčerpávajících otázkách p. Lukas také odešel. Potom přijel náš vlak a my se ještě rozloučili s ředitelem a Geloarad de Smog/Draken a svěřili jim na starost bezpečné rozebrání našeho nástupiště 93/4.
Cestou zpět jsem si snědl svůj druhý řízek a byl jsem docela rád, že jsem si ho nesnědl dříve. Jinak se nestalo nic zajímavého, jenom když jsme potom jeli osobákem z Kolína do Českého Brodu, tak nastoupila parta nějakých ožralů a zbytek cesty zpívali. V Českém Brodě už na nás čekala Derekova matka, která nás potom autem odvezla zpět domů.
|